Netuším, do jaké míry je obecně znám umělec, který se skrývá pod pseudonymem Vladimír 518, nebo X-kmen (narozen 1978). Je to český rapper vystupující jak s uskupením Peneři strýčka Homeboye (PSH), tak samostatně, i s dalšími projekty. Věnuje se též tvorbě komiksů, knih, ilustrací a je vůdčí osobností labelu BiggBoss. (Zjednodušil jsem si popis, cituji Wikipedii.) Kniha a televizní dokument Kmeny (v spolupráci s Karlem Veselým) hledají a nacházejí atributy naší současné subkultury.

Co to vlastně je, ona subkultura? Pokusme se dát dohromady různé snahy o definici: Pojem byl poprvé použit ve 40. letech v několika významech ve společenských vědách. Zřejmě nejstarší definici vytvořil v roce 1947 Gordon: „Subkultura je pododdělení národní kultury, složené z kombinace sociálně situačních složek, jako je třídní status, etnický původ, městské nebo venkovní osídlení a náboženská příslušnost, které tvoří svou kombinací fungující jednotu, jež integračně upevňuje na ni se podílející jedince." Zde je pojem subkultura pojat jako jakékoliv společenství lidí, charakterizované určitými společnými znaky uvnitř vyššího celku. F. H. Tenbruck „navrhuje, aby termín subkultura byl nahrazen pojmem „dílčí kultura," čímž by byla lépe vyjádřena kulturní sounáležitost mládeže s celou společností." T. H. Holmes (1988) stručně a výstižně subkulturu definuje jako „skupinu, která je součástí širší kultury, ale má své odlišné normy, hodnoty a životní styl." R. R. Bell chápal subkulturu mládeže „jako relativně koherentní sociokulturní soustavy, které v rámci společnosti představují svět sám pro sebe."  

Tak a zde jeden kámen úrazu. Subkultura může být náboženské hnutí (Hare Krišna) a také fandovství motorkářů (Harley-Davidson Motor Company). Může to být docela mírumilovné hnutí (Post Hipies) nebo agresivní parta neofašistů (Blood and Honour Division Bohemia, opravdu nebezpečná rasistická sekce skinhead). Zdá se, že ony KMENY jsou opravdu velmi široké a volně interpretované skupiny (většinou) mladý lidí, kteří chtějí někam patřit a nacházejí ty své kmeny podle svého sociálního a psychologického specifika.

Mám dvě dospělé děti, několik dospívajících vnoučat, učím na VŠ mediální komunikaci, a tak se občas ptám, jaké že kmeny dospívání doprovází? Na úrovni mládeže, která je, nebo směřuje na VŠ, mi vychází v převážné většině odpovědí typy kmenů, které bychom mohli obecně nazvat pozitivními zájmy. Je to jednak sport, od kolektivního po individuální, a různá tvůrčí činnost. Od divadla třeba po letecké modelářství. (Dnes v takových zájmech vede skupina nadšenců létání s drony.) Ale patří sem třeba i speleologie, nebo geocaching. Jenom část mládeže v postpubertálním věku a často s nižším vzděláním, upřednostňuje osobnosti hudebních skupin různých stylů a další anotace, které k tomu patřící. (Oděv, ozdoby, pohyby, někdy také ideologie).

Od různosti a variability subkultur se posuňme k samotné divadelní inscenaci uvedené v brněnském divadle Reduta. Režisér Braňo Holeček, dramaturgyně Ilona Smejkalová, scénograf Nikola Tempír  a sedm herců činohry NDB. (Anette Nesvadbová, Magdaléna Tkáčiková, Milada Vyhnálková j.h., Roman Blumaier, Štěpán Komínský, Jakub Šafránek a Martin Veselý) vytvořili opravdu zajímavé kmeny. Předpokládám, že jednotliví herci ztvárňovali své zájmy podle svého naturelu, který jim byl blízký. A tak jsme svědky divokého rapu i stylu techno, horolezectví i motorkářství, dokonce i společenského tance nebo počítačového fandovství. V hudbě a pohybu protagonistů se setkáme s žánry, jako jsou punk a disko-funk, break-beat a  metal, hardcore, funky house i jungle. Nádherná směsice hudebních žánrů a pohybu na jevišti!

Struktura celé inscenace (1:35 bez pauzy) je velmi jednoduchá. Sedm postav se svlékne před diváky do černého spodního prádla a spouští automatické pračky v pozadí. Vždy některá pračka pípne – dopere. Herec z ní vyndá prádlo, obuv, šaty, oblékne se do postavy, kterou bude hrát a spustí slovem, pohybem, všemi atributy, kterými divadlo disponuje, jakési vyprávění. Odkrývání svého kmene. Potom ze sebe to prádlo svlékne a zase jej vloží (i s botami) do pračky a spustí. Po pípnutí následuje další postava. Oblékání, herecká akce, svlečení a šup s prádlem zase do pračky. Někdy vše uhraje jeden herec, někdy se akce zúčastní dva, nebo všichni herci, podle potřeby. A to se stále opakuje, dokud nezahraje své role všech sedm herců. Jednoduché, že? Ano, velmi jednoduché a přehledné. Nebylo by ani o čem psát, kdyby ty role, situace a jejich jevištní ztvárnění nebylo tak různorodé, vtipné, přesné... Můžeme zde házet množstvím dalších superlativních termínů. Je vidět, že práce na rolích byla týmová. Z celé produkce je cítit obrovská chuť, rafinovaná živelnost, někdy jakoby úplné oddání se postavě. Nechybí v jedné části hodně hrubých výrazů, vulgarismů, v jiné části dokonalé náznaky hromadné soulože, ale vše je integrálně podmíněno potřebám vyjádřit situaci. Nic není samoúčelné a když, tak právě ta samoúčelnost je pozice určitého kmenu.

Přicházel jsem do divadla s určitou nedůvěrou. Vždyť co můžeme očekávat od inscenace, u které se již z bulletinu dozvídáme toto moudro: „Šaty se stávají slogany.... Jejich šaty říkají v zásadě tři věci: Jsem jinej. Jsem drsnej. Zašukáme se." No zkuste nejít na představení, ve kterém se toto tvrdí s despektem. Naštěstí od prvního výstupu a k dalšímu a dalšímu se divák setkává s přesným vyjádřením, s vtipem, nadsázkou i s hlubokým soucitem s postavami. Je to plnokrevné herectví všech. A nakonec moudré poznání. Ony subkultury tady jsou a je dobré brát je na vědomí. Vždyť jsou obohacením, zpestřením života. Ta jinakost dává kultuře další rozměr. Ovšem... pokud nepřekračuje hranice humanismu. „Nečiň člověče, co nechceš aby činili tobě" (Kniha Tobiáš, Starý Zákon). Takže po představení, při dlouhém, opravdu dlouhém a srdečném podlesku jsem si uvědomil, že jsme svědky dobré, moudré, místy i velmi poučné inscenace. Můžeme realizátorům od srdce blahopřát.