Nejdřív stručná citace z internetové stránky Národního divadla v Brně: Obchodník Pantalone má dceru, kterou právě zasnoubil se synem doktora Lombardiho. Mladému páru se záhy zhroutí svět, když se ukáže, že původní bohatý snoubenec dívky není mrtev, jak si všichni mysleli. Právě přijel do Benátek se sluhou Truffaldinem a hodlá se oženit. Jeho totožnost je však podezřelá, neb se více než o dívku, zajímá o to, aby získal peníze a čas. Navíc stále zapomíná na to, že i sluha se musí někdy najíst. Zoufale hladový Truffaldino se pod příslibem obědu proto nechá najmout dalším pánem. Tím se spustí lavina nedorozumění a neočekávaných zápletek, které přináší stále nová komická odhalení. 

Nejslavnější komedie Carla Goldoniho (1707–1793) vychází z humorného kontrastu lidských tužeb – zatímco jedni vkládají veškerou energii do toho, aby si mohli vzít svůj milovaný protějšek, druzí usilují o to, aby se dosyta najedli. A protože nehodlají ve svých tužbách ustupovat, nejvíc tím komplikují život sami sobě. 

V Brně se hrál Goldoniho titul v roce 1926 v divadle Na Veveří. Činohra Národního divadla v Brně existuje vlastně již od roku 1884, ovšem Trufalldino se tu objevil na scéně Mahenova divadla až v roce 1992 a to bylo převzaté představení ze studentského divadla Marta, scény Divadelní fakulty JAMU. Je až překvapující, že se Sluha dvou pánů hrál s takovými přestávkami. Vždyť je to jeden z divácky nejoblíbenějších Goldoniho titulů. Ovšem, vždy se hledá vhodný interpret sluhy Truffaldina. V oblasti komedií je to jedna z nejnáročnějších postav. 

V premiéře v Mahenově divadle hraje Truffaldina Viktor Kuzník. (V Činohře NdB se v roce 2019 uvedl například jako Baronův sluha v Mirandolíně a jeho Dorant se zaplétá a zase vymotává ze svých báchorek ve Lháři.) Role Truffaldina mu opravdu sluší. Jako by jí psal Goldoni rovnou pro něj. Pantalone Petra Kubese, stejně jako doktor Lombardi Petra Bláhy jsou vystřiženi z commedie dell'arte. Jakub Svojanovský jako syn Advokáta, nebo Clarice, obchodníkova dcera v podání Lenky Netušilové jsou také typické pro klasickou komedii dell'arte. Je dobré, že se režisér inscenace Martin Glaser držel naší současné představy o této klasické komedii. Ona totiž ta původní byla vulgárnější, obveselovala diváky občas i kopanci a herci ztvárňovali své role hodně expresivně. Pro dnešního diváka volil režisér přiměřeně umírněné vztahy postav i jejich jazyk. A tak se neozývá předtím časté: nel culo, nebo doritos, (do zadku – vulg.) V dnešním vnímání má commedie dell'arte mnohem elegantnější háv, než tehdejší představení, které se hrálo třeba pro publikum na tržištích, kde měli herci k vulgárním výrazům dost blízko. A stejně, díky nápadité režii, se před diváky odvíjí alespoň představa o té klasické commedie dell'arte. Co však zůstává z  původní komedie, je zběsilé tempo, vnitřní energie představení a příkladně stylizované jednání postav.

Velmi jednoduchá scéna Petra Vítka s různě pruhovanými panely nic nenaznačuje, je bezejmenným pozadím, co považuji trochu za škodu, i když pracuje s točnou na které je opět bezejmenný zrcadlový prostor, náznak interiéru paláce. Ona totiž ta scéna záměrně nic nevypovídá, aby vynikl herecký projev protagonistů. 

Summa sumarum: Goldoni se v Brně povedl. Herci hráli s chutí (to divák vždy pocítí), režie byla věrná žánru i tradici divadla a představení se jistě stane jednou z dalších repertoárových stálicí.