Nejdřív několik základních informací: BURANTEATR se zrodil někdy v létě 2003 v hlavách dvojice studentů Divadelní fakulty JAMU Michala Zetela a Jana Šotkovského – z potřeby realizovat své představy o divadelním provozu mimo existující divadla. Zakladatelé se tehdy nepovažovali za žádné revolucionáře nebo výlučné umělce – byli přesvědčeni, že hlavní povinností divadla je bavit a zaujmout diváka, ať dramaty, či komediemi, ať naléhavým tématem, nečekanou formou nebo „jen“ suverénním řemeslem… Divadlo se často stěhovalo. Uchýlil je po několika peripetiích brněnský knihkupec Dobrovský v prvním patře známé a výborné prodejny. Ale po pár letech se stěhovali dál.  Zatím poslední etapa existence BURANTEATRu je tedy spjata s multikulturním prostorem Sokolského Stadionu, kde se po letech ocitli v divadle se stálým barem, kde je možno po představení pohodlně usednout a pobesedovat. Publikum si Burany našlo po přestěhování dost rychle, takže důvody k nespokojenosti nejsou. BURANTEATR, jak se vyjádřili protagonisté divadla,  to není nazváno podle vidláka a křupana, jak se obecně myslí, ale silného stepního větru, vanoucího si bez ohledu na okolí – název měl korespondovat s vůlí dělat věci po svém, ať si kdokoli cokoli říká. Ale zažitá přezdívka „Burani“ souboru nevadila a zvykl si na ni. Koneckonců naše divadlo, jak píšu na svém webu, bylo vždy „buranské“ – syrové, přímočaré, neotesané, neuhlazené. Stihli toho za čtyři a půl roku na Kounicově docela dost. Odperemiérovali 17 inscenací. Zintenzívnili zájezdovou činnost včetně festivalů (Pardubice, Zlín, Plzeň, Praha, Ostrava…), vyzkoušeli si některé divadelní polohy, které doposud zanedbávali – autorské inscenace (Huvar, Spálená země, Pán s kaméliemi) nebo razantně vyložené klasické texty (Misantrop, Heda Gablerová, Dziady).

Poslední premiérou Buranteatru byla v březnu adaptace příběhů norského spisovatele, který žil ve Walesu, Roalda Dahla (1960 – 1990), pod názvem jeho knihy povídek: Příběhy nečekaných konců. Dramatizátor a režisér inscenace je slovenský režisér Jakub Nvota. Jeho inscenace se skládá ze tří krutých a přesných anekdot, které nejvíce připomínají  trpký humor Woody Allena. Autor není neznámý. Už v roce 1982 v časopise 100+1 byla uveřejněna povídka o vepřové kýtě, která se stala předlohou prvního příběhu: Dva policisté vyšetřují vraždu svého třetího kolegy, avšak nevědí, že ho zavraždila v zlosti jeho vlastní těhotná manželka. Praštila ho kýtou z mrazáku. Policisté marně hledají „tupý předmět“ kterým byl jejich kolega zabit. Když jeho těhotná teď už vdova  pozve ty pány na pečínku která v bytě voní, tak neodolají. No a tak vlastně „zažerou“ předmět doličný. Nemá smysl popisovat obsahy příběhů – stačí ten první, aby byla zřejmá poetika hry. Jde o dialogickou a situační komiku, kde jednotlivé přesně vykreslené figurky konají v bizardních situacích., A je z toho zábava – velmi dobrá zábava, odlehčení, odpočinek po všech těch každodenních peripetiích otráveného vzduchu, který člověk přes den prožívá.

Režisér Nvota má nápady, umí vytvořit gagové situace jemnou nenápadnou formou. Dá hercům prostor na nádherné mlčený, které však jiskří neurózou protagonistů. I smysluplné ticho dokáže vytvořit jevištní napětí. A herci? Je jich pět, je to sehraná parta a všichni hrají výborně. Barbora de Sousa, Kamila Zetelová, Lukáš Rieger, Petr Tlustý a Pavel Novák. K tomu ještě výborná scéna, vlastně 4 plochy tvořené svícením, které má na svědomí Tom Ciller. Překlad, dramaturgie a zvukový design připravil Miroslav Ondra. Hra je týmovým dílem, tak jako většina inscenací Buranů. Mají svou poetiku, která v různých a pestrých formách má vždy jedinou vnitřní jednotu: neotřelý nápad a veliká chuť hrát.

Buranům se daří a diváci, většinou mladí, pravidelně zaplňují hlediště, což mohou například v Národním divadle Brno jenom závidět.