Klasická lidová pohádka se poprvé v tištěné podobě objevila na Slovensku, u Pavla Dobšinského (Prostonárodné povesti 1841), následně pohádku sepsala Božena Němcová ve svých Prostonárodných pověstech, 1861), a pokud vím, v tištěné podobě si pohádku převyprávěl až Alojz Mikulka, geniální brněnský výtvarník, spisovatel a dramatik, který se soustavně a s láskou věnuje tvorbě pro děti. To slůvko „geniální" sem opravdu patří. Jeho tvorba plná fantazie a hravosti už oslovila neuvěřitelně hodně generací dětí.

Dramatička i herečka divadla Radost v Brně, Vlasta Špicnerová, se inspirovala jazykem Aloise Mikulky a vytvořila na malé improvizované scéně zázračnou atmosféru, kde je na co se koukat, kde je místo na smích i (opravdové) strašení. Když jsem pozoroval, jak ti drobečkové předškolního věku přicházejí do hlediště, trochu mne to vylekalo. Loktibrada patří mezi strašidelné lidové pohádky, kde se zabíjejí draci, ježibaby sedají na lopaty před otevřenou pecí a vlci žerou Karkulky. Ty pohádky jsou často horrory a Loktibrada do toho žánru patří. Nesměl by to ale být hravý Mikulka a pak zkušená Vlasta Špicnerová, která si k pohádce napsala zvláštní úvod. V něm divadelní technik, uklízečka a garderobiérka zjistí, že sem přišly děti, i když se ten den nehraje. Tak co s tím? Zahrají dětem sami. A s čím? Se vším, co mají po ruce. Žebřík, krabice, náhodně vybrané kostýmy, uklízečské náčiní. To vše ožije v kouzelné imaginaci a dětský divák rád přijímá tuto (jakoby) improvizaci. Ve výpravě Kataríny Kováčikové s hudbou Ondřeje Biravského se před námi odvíjí Mikulkovský svět, ve kterém víc než strašení hraje roli imaginace. A samozřejmě jednoduché a optimistické poučení, že laskavost a dobré srdce vyhrají nad zlobou a hamižností. Režisér Michal Sopuch rozumí dětským divákům. Nabízí pestré vyjadřovací prostředky, i humor, gagy, na které děti výborně reagují. Dětský smích, to je lakmusový papírek, kterým se lehce měří úspěch. A v této pohádce ho bylo hodně.

Brněnské divadlo RADOST se věnuje dětským divákům s takovou objevnou energií, která snad jediná může zvítězit nad digitálními technologiemi. Dnes už malé děti ťukají do tabletu a žijí v šíleném virtuálním světě. Ale živá pohádka, herci, kteří se mění, převlékají, a hlavně vtipně hrají pár metrů od diváků, tak tento fenomén nad každodenní virtualitou může vítězit. A dětský divák, pro kterého je divadlo domovem múz a imaginace, to je přesně ten divák, který později bude sedět v hledišti národního i městského divadla, v Ha divadle nebo v Huse na provázku. Bez existence kvalitního divadla pro děti, bychom mohli v té šílené digitální době za pár let divadla zavřít.

Bude asi správné více sledovat tvorbu pro děti. Více o ní psát. Všímat si, kolik toho například brněnské divadlo Radost dokáže pro své diváky udělat. Tak ať nezůstane toto připomenutí jenom vlaštovkou, která léto nedělá.