„Zábavné putování hmyzí říší, světem motýlů, chrobáků, cvrčků, lumků, mravenců a jepic, kdy se stvoření, často tak krásné na pohled, pod autorským mikroskopem bratří Čapků ukazují jako docela přízemní živočichové, netoužící po ideálech, ale po těch nejnižších potřebách.“ 
Takto uvádí dnes již slavné dílo program k inscenaci Národního divadla Brno na scéně Mahenova divadla. S tím by divák mohl souhlasit, až na ten popis v úvodu: Zábavné…

Hra byla napsána v roce 1922 a svou světovou premiéru měla právě v Mahenově divadle v Brně. Když si člověk uvědomí, že třeba část MRAVENCI byla inscenována tak dávno před druhou světovou válkou, tak vám proběhne mráz po zádech. Čapkové byli vizionáři. Už v roce 1922 cítili, kam se řítí naše civilizace, která nakonec zabila i oba autory. Josef byl za války vězněn v koncentračním táboře, kde podlehl tyfové epidemií. Karel zemřel v Praze na zápal plic v době okupace Čech nacisty.

Nuže, jak je to s tím termínem „zábavné?“ Pravda, konání hrdinů hry je lidské, i když patří všichni do hmyzí říše.  Je to satira, ve které všechny lidské neřesti činí chrobáci, brouci, mravenci či motýli. Dnešní divák už předem ví, co ho čeká, co uvidí. Tím raději si pohoví v pohodlí diváckého křesla, aby se pobavil nad konáním postav, které jsou mu tak blízké. Vždyť je to o nás. Jak směšná je ta havěť. Ten insekt. Ještě že jsme vně toho všeho. Ne uvnitř. Jsme jenom diváci. Proto se můžeme svobodně smát… Ovšem když se objeví militantní mravenci, on nás ten smích přejde…

Hra bratří Čapků rezonuje u diváků stejně, jako v roce prvního uvedení. Je nadčasová. Dokonce rezonuje víc než v roce uvedení. Od roku 1922 svět prožil dvě světové války, tisíce konfliktů, miliony zmarněných životů.  A lidstvo se stále nepoučilo.

Situace v té naší české kotlině je dnes chválabohu jiná. Žijeme v míru, i když stále platí věta Ernest Hemingwaye: „Neptej se, komu zvoní hrana. To zvoní i tobě.“ Budiž. Války jsou a žel vždy budou, ale dnes naštěstí za vzdálenými humny. Proto se můžeme radostně vnořit do problémů frivolních motýlů, zákeřných kudlanek, vojnou otužilých mravenců a pomalých pozorovatelů, slimáků. Všechno konání je tak pravdivé, tak lidské. Svět apatury – tedy svět motýlů je zde polidštěný, takže se v něm může najít každý (pokud ovšem chce).

Na jednoduché scéně Mahenova divadla vytvořil scénograf David Janošek dostatek prostoru a „vzduchu“, kde se příběh ideálně odehrává. V hudební a taneční produkci Jakuba Kudláče, v nápadité chorografii Andrei Opavské, s vloženými text písní Robina Krále. Je třeba ocenit dramaturgii Milana Šotka, který do hry včlenil velmi citlivě písně, s podtrhnutím atmosféry příběhu. Režisér Štěpán Pácl byl věrný textu bratří Čapků a využil hudbu Jakuba Kudláče, na dokreslení atmosféry. 

Herci Mahenovy činohry hráli jako vždy ve správném nasazení, jejich profesionalita je známá, a tak diváky nepřekvapí, spíš uklidní. Příjemně mne překvapila, byť v kratičké roli studentka JAMU Terézia Bocianová jako Kukla. Ovšem větší prostor mněli a náležitě jej využili svou hravostí chrobáci, cvrčci, mravenci: Zuzana Černá, Petra Lornc, Vojtěch Blahuta, Ivan Dejmal a samozřejmě dva slimáci, Jan Grygar a Tomáš Šulaj.

Představení trvá něco přes dvě hodiny a divákovi to uběhne velmi rychle, dík svižné režii a vhodnému temporytmu. „Škoda že už je konec…,“ uslyšel jsem šepot mezi odcházejícími diváky. Tak to byl příjemný závěr zdařilé inscenace.