26. března to bude 94 let, co se narodil v Brně v Králově poli jeden z nejvýznamnějších odborníků českého hudebního divadla, Ivo Osolsobě. Je to už 11 let, co nás tento vzácný člověk opustil. 

Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1975, když jsem jako začínající dramaturg Nové scény v Bratislavě chtěl uvést komickou férii Opera Mafioso Vasila Stanilova, a to společně s brněnským Národním divadlem, na scéně divadla Reduta. Povedlo se to a Ivo se stal mým výborným kamarádem a hlavně učitelem. Byl snad jediným z dramaturgů v Československu, který, byť sporadicky, oživoval také žánr operety (jenž dnes už fakt snad umřel) a já se o to občas snažil taky. Ivo byl nesmírně vzdělaný člověk a jeho útlá knížka Muzikál je když… je dodneška nedoceněná, je to jediný kvalitní průvodce po tomto divadelním žánru. Muzikál se u nás postupně stal módou, často v současné tvorbě kýčem, ale co. Alespoň na „něco“ většinoví diváci do divadel chodí. 

Ivo Osolsobě byl první, který přinesl na česku muzikálovou scénu světovou klasiku: My Fair Lady, West Side Story, Muž z La Manchy, Šumař na střeše, Řek Zorba, Oklahoma. Najednou se české divadlo otevřelo světu. A po brněnské scéně Národního divadla se tyto již dávno světové tituly rozšířily do ostatních československých divadel.

Jak se tak koukám po repertoáru českých a slovenských divadel, nějak nám ten Ivo Osolsobě chybí. Občas se objeví nějaké kvalitní dílo ze světového zpěvoherního repertoáru, ale mnohé chybí. Dílem je to nedostatečná informovanost dramaturgů divadel, častěji problém s ufinancovánim děl. Aby mohlo divadlo uvést některé hvězdné muzikály současnosti, muselo by se to odrazit na ceně vstupného. Ale náš divák není zvyklý dát za vstupenku tisíc, ne-li tisíce korun. Takže chceme-li vidět hvězdné tituly současnost, je nutné „zaskočit“ do Vídně, do Hamburgu, do Berlína, nebo rovnou do londýnského West Endu. A řádně „vyluxovat“ naše úspory.

Doktor Ivo Osolsobě přednášel studentům Masarykovy univerzity o světovém hudebním divadle. Rád jsem chodil na jeho přednášky, byť jsem by už zkušeným dramaturgem. Stále bylo co se od něj učit. Zvlášť, když vydal statě z pracovní skupiny kterou inicioval, jako sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti. Šlo a náročné a objevné texty. Pro jejich pochopení se musel zvídavý čtenář dál dovzdělávat. Když jsem se ho ptal, kam na to chodí, usmál se: „Stačí si kde - co přečíst a pochopit to. Vždyť je to zábava.“ Ano, pro Iva bylo vědění zábavou. 

Škoda, že už není ten moudrý člověk, co se koukal zvědavě přes své brejličky, mezi námi. Chybí mi. Moc mi chybí…

Peter Stoličný