Omluvte, prosím, poněkud provokativní název blogu a berte jej osobně pouze v případě, že se naleznete v níže popisovaných charakteristikách.

V „předvečer“ vyhlášení výsledků výroční ankety mi to nedá, abych nevyjádřila své pobouření nad chováním některých spoludiváků, návštěvníků divadelních představení. Přestože divadla navštěvuji v, řekněme, zvýšené míře teprve třetí sezonu, právě za několik posledních měsíců pozoruji nárůst diváckých nešvarů až bezohledností.

Nehodlám se vozit po školních výpravách – pokud je množství dětí nahnáno povinně na Shakespeara, je to prostě smůla pro zbylé diváky a nezbývá než doufat, že budou povětšinou ukáznění. Také neobviňuji ty, kteří mají problém se uvelebit, vejít, usadit a tak se různě vrtí a přetékají (tedy až na ty, co by si měli kupovat tři místa vedle sebe, aby nepřetékali do klína nevinným vedlesedícím). V neposlední řadě dokážů pochopit (tady už přecházím trošku do vlastní obhajoby), že jisté scény či výrazy mohou někomu asociovat vtipnou vzpomínku a tak se prostě zasměje. Jednou. Tiše.

Jenže ne vždy lze mít pochopení či omluvu.

Asi každý má zkušenost s komentátory, kteří mají neskonalou touhu sdělit své aktuální postřehy, ať už svému doprovodu či všem divákům v okolí. Pravdou je, že ať je adresátem poznámek kdokoliv, vyslechne si je obvykle větší množství lidí, než bylo původně zamýšleno. Vlastně ne – zamýšleno má v základu „myslet“ a nevěřím, že zde k této činnosti dochází.

Takto jsem tedy jen za posledních několik dní vyslechla například:
- muzikál Osmý světadíl, scéna, kdy Jana odchází za svým bratrem, Erik si stěžuje a tanečnice z company podsouvá, že bratra nemá...a já se dozvídám, že slečna sedící za mnou také nemá bratra.
- Divadlo pod Palmovkou, představení „Přelet nad kukaččím hnízdem“; sestra Ratchedová slibuje pacientům na oddělení, že se McMurphy vrátí a z hlediště se ozývá „no jo, ale v jakém stavu...“ – to asi aby byl přílišného šoku ušetřen kdokoliv, kdo náhodou neviděl film či nečetl knihu...

Že při prvním zmiňovaném představení zazní „to je on“ při nástupu Tomáše Savky – no budiž, pro někoho samozřejmě může být hvězdou a vzrušení z jeho blízkosti, živé přítomnosti může přemoci i jinak slušně vychovaného jedince. Na druhou stranu, tiché (tedy nesrozumitelné, ale přesto rušící) rozhovory (ano, nikoliv jednotlivé věty, ale dialogy) dvou padesátnic sedících v první řadě právě v DpP lze omlouvat jen stěží.

Pro mě zcela novou kategorií jsou šustiči a brambůrkáři. Přestože se zajisté nevylíhli poslední sezónu, měla jsem to štěstí, že se mi dříve nějak vyhýbali. O to větší šok jsem zažila před několika měsíci ve Švandově divadle, když si mladík v řadě přede mnou dojídal na začátku druhé poloviny představení chipsy z přestávky. Nejprve jsem nechtěla uvěřit vlastním očím a uším, ovšem pojídač byl velice přesvědčivý. Nakonec stačilo upozornit jej, že má s konzumací okamžitě přestat. Jeho výchova naštěstí došla alespoň tak daleko, že poslechl (aby nedošlo k omylu, nenepomenula jsem jej já, ale to asi není podstatné).

Když jsme později ve třech tuto situaci probírali, celkem jsme se shodovali na řešeních, která nám vířila hlavou, zejména vedly dvě varianty:
- sebrat mladému muži brambůrky s komentářem, že mu budou navráceny po skončení vyučování / na konci školního roku
- vytnout výchovný pohlavek, bez komentáře.

Nejen brambůrky divadelní návštěvník je živ, i jednotlivě balené bonbonky přijdou vhod. Obávám se, že na výzkumnou otázku „co si proboha myslíte, že se takto nevhodně chováte ve chvílích, kdy se ostatní zaměřují na výkony herců na jevišti a mají právo nebýt při tom takovým způsobem rušeni??“ bych nedostala uspokojivou odpověď...bych nedostala nejspíš žádnou odpověď.

Berte, prosím, tento příspěvek především jako otázku: jak se proti těmto živlům bránit? Využijte tedy bez váhání možnost komentařů pod blogem a napište své zážitky, zkušenosti a nejlépe návody, kterak umravnit narušitele. Ti mladší (pokud nejsou ve větší skupině, potom je odmlouvání zárukou obdivu kamarádů a neprorazitelným štítem) snad poslechnou autoritativní tón, ale jak mluvit s člověkem ve věku mých rodičů? Zhoršuje se chování diváků či se jedná o konstantu? A v neposlední řadě, jak mohou vnímat takovéto rušení sami herci?