Poslední premiérou sezóny v KS Aréna je nová hra dramaturga Tomáše Vůjtka REŽISÉR, která je poctou divadlu, jaké se zde dělá, a odhaluje tvrdé usilování skrývající se za každou inscenací. Navíc je poklonou Josefu Janíkovi, dlouholetému ostravskému režisérovi, jakémusi guru zdejších divadelníků, od jehož smrti letos uplynulo deset let. Premiéra se uskutečnila v režii Ivana Krejčího dne 20.května.

Hraje se na černé scéně, po obvodu na pozadí jsou načrtnuty bílé oblouky naznačující, že divadlo je jakýsi chrám. Krátce se hraje i na ohrazeném horním patře. V popředí scény stojí starý kuchyňský stůl se zásuvkou, z obou stran jsou dvě otlučené židle, uprostřed scény stojí invalidní vozík. Kostýmy jsou dobové a všední, až na elegantní oděv Múzy. Autorkou výpravy je Marta Roszkopfová, mj. kdysi dlouholetá Janíkova spolupracovnice. Hudbu složil Jiří Bulis, šanson je doprovázen klavírními tóny se slovy připomínajícími krátkost života.

V programu k inscenaci se zdůrazňuje směřování KS Aréna k divadlu, které inspirovali režiséři E.F.Burian a Josef Janík, tomu druhému jsou věnovány vzpomínky i citace jeho úsloví, především však charakteristika práce s herci. Právě tomu se věnuje i Vůjtkova hra, v níž stárnoucí režisér, který podle redaktorky "dělal divadlo třicet let za komunistů a třicet let po nich" zkouší Beckettův Konec hry se dvěma herci ztělesňujícími postavy Clova a Hamma. O přestávkách je s ním jeho Múza, která ho obdivuje i obšťastňuje. A taky je tu televizní redaktorka spolu s kameramanem, která se snaží s nimi natočit zajímavosti o připravované hře.

Děj stojí na režisérovi Marka Cisovského, který postavu buduje podle Janíkova portrétu a  silou své osobnosti prozařuje inscenaci. Vůči Múze je lakonicky ironický i vroucně básnivý, spolu s ní vzpomíná a hledí do neradostné budoucnosti. Na zkouškách se snaží, aby vzniklo "z ničeho něco", utrušuje moudra a mluví v náznacích, inspiruje herce, "ta nezbedná hovádka boží", nechá ho hledat a po jeho fantazírování jej tvrdě a hrubě uzemní, aby výsledek nakonec ocenil rčením, že "možná z toho bude i divadlo". Při rozhovoru s redaktorkou se poťouchle změní ve vyslýchajícího a místo odpovědi na otázky týkající se režie ji nechá vykládat o tom, jak poprvé jako dítě vystupovala, aby ji pak otrávil sugestivním vyprávěním o dětství v kolonii a že největší tragédií jeho života bylo, když se mu při pasení zaběhla koza.

Cisák Vojtěcha Lipiny hrající slepého a na invalidní vozík upoutaného Hamma zůstává tak trochu stranou a jen svým lehce ironickým přístupem roli přibarvuje, zato Herec Michala Čapky, ztělesňující Clova je halasně řečný a obratně vemlouvavý, má všechny nectnosti svého stavu, přichází na zkoušku pozdě, svůj part odbývá a místo toho, aby hledal inspiraci, tak fantazíruje a až nakonec pochopí a přednese svůj monolog správně.

Múza Zuzany Truplové, herečka souboru, která se do tohoto postavení vyšvihla, je elegantní, vůči hercům povýšená, i když se se všemi kdysi vyspala, zato režiséra obdivuje a vášnivě miluje a slouží mu až do posledních okamžiků. Při interview je stejně jako Herec vůči redaktorce profesionálně vstřícná, třebaže jí trochu pohrdá. Na druhé straně stojí redaktorka Aleny Sasínové-Polarczyk, protřelá životem a nasáklá kulturním provozem, která režisérovi naletí, a kameraman Jana Lefnera, obhroublý a prostředím otlučený, jenž však umí občas i svou šéfku shodit.

Pod rouškou divadelního zážitku dává inscenace nahlédnout, jak obtížně a s námahou ze strany režiséra i herců se rodí kvalitní výsledek, byť je to předvedeno jen na jedné scéně a navíc s komediální nadsázkou. Současně je tu připomenuta osobnost Josefa Janíka, legendy ostravského divadla, z jehož inspirativních přístupů k výstavbě hry čerpali (nejen) autoři této inscenace. Tentokrát jejich zkoušení asi bylo méně namáhavé, než se ukazuje ve hře, zato výsledek se povedl na výbornou. Kdyby inscenaci mohl vidět zmíněný náročný režisér, tak by jistě byl spokojen.