Máme zpytovat svědomí, jak jsme, kurva, netolerantní?
Baví mě inscenace, které střílí do publika šípy naléhavých otázek. Svět nějak zplacatěl, zpohodlněl, navykl si třídit postoje a názory na základě vlastních principů, které ale jsou jen distribuovány skrze postoje okolí. Musí to být kláda vyložit na divadle ty hutné, drzé iniciační rozbušky (často zabalené do zajímavé metafory) kontroverzního filmaře Pedro Almodóvara. Divadlo přece jen má omezenější možnosti než film. Podotýkám, že film Vše o mé matce jsem (na rozdíl od jiných) neviděl, takže jsem byl zcela odkázán na to, co s náročnou látkou režisér Peter Gábor a dramaturgyně Věra Mašková provedou.

V ABC jsem viděl tragikomedii s řetězcem zápletek a situací, které nemají daleko k magickému realismu. Poznal jsem autorovu ironii, která bude klíčová pro pochopení inverzní (a asi opravdu pravdivější) společenské hierarchie, že svatí jsou ti lidé z okraje, smýkaní spíše blátem, bizarní figury a figurky ze prostředí pokleslosti, úpadku, často i drog. Co dál? Asi nic. Další šípy nedoletěly, nezasáhly. Už si jen domýšlím, za čím asi mělo být demaskování komerčnosti a jejímu trapnému podléhání, kde se měl skrývat výsměch na adresu malomešťáctví a kde měl být pevněji ukotven klíčový kámen textu v podobě podstaty lidství nebo lásky vykoupené bolestí. Prostě taková ta Almodóvarova „metafyzika“ skutečného života. Stylizovaný obrázek těch svatých je působivý, leč nedostatečný. Ale možná jen chci moc.

Téma a potenciál textu potřebuje i velké hráče. Má je v podobě Dany Syslové (stárnoucí herečka Huma Rojo) a Vladimíra Marka (transsexuál, přesněji shemale Agrado). Náročná role Manuely připadla Daně Batulkové. Pouť životní cesty nešťastné matky se ale představitelce i přes slušný výkon moc vykreslit nepodařilo. Tu její cestu totiž více méně vykreslují jiní, resp. situace kolem ní. Přemýšlím, jestli to upozadění Manuelina traumatu není chyba.

Moje summary by asi bylo: Klíč k vyprávěním o těch duších, potažmo o světě kolem nás, v Divadle ABC úplně nenalezli a akce na jevišti často sklouzávají k odříkávání textu nebo aranžování situací bez zavrtání do hloubky. Práce s pointací a „dozvuky“ (u Almodóvara důležité!) jednotlivých scén také mohla být lepší. Snadno se to radí, vím vím vím. A vím, že tohle inscenovat je zatraceně odvážné a těžký úkol pro všechny zúčastněné. Možná i právě proto tuhle inscenaci určitě zkuste – a hledejte, jistě něco „objevíte“ a to něco bude docela zásadní.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.