Velký malý Arnošt Goldflam střihl svou hru Vratká prkna na vynikající ypsilonské herce Jiřího Lábuse a Jaroslavy Kretschmerové, sehranou dvojici, která už patnáct let exceluje v Hlavě medúzy, a k tomu též na nadějné ypsilonské mládí, Petra Vrška, Jakuba Slacha a Barboru Skočdopolovou. Jen Roman Mrázik se zas vymyká, na toho nejde střihnout nic, neboť vklady jeho „autorského herectví“ asi už navždy zůstanou solitérní a svébytné, tu k popukání, tu trapnější (to není pohanění, trapno přece k Ypsilonce jako estetická kategorie patří).

Ve světě „vratkých prken“ smích i pláč jedno jsou. Goldflamova sonda, v níž laskavost se prolíná s hořkostí a malounko i zlomyslností, trefně vystihne mnohé z divadelního prostředí. Pokud divadlo sledujete a občas juknete i do zákulisí, všem těm odposlechnutým, tudíž autentickým hláškám či situacím, uvěříte a nezpochybníte je, i kdyby se tvářily sebeabsudrněji. A co je základem Goldflamových Vratkých prken? Inu, partnerský trojúhelník, vratkost prken nejen divadelních a jeden ne zrovna úspěšný herec. (Pro Jiřího Lábuse to v žádném případě není protiúkol, prostě jenom úkol takovou postavu zahrát.)

Tvorba Arnošta Goldflama tu a tam je inspirována tím, co je mu asi nejbližší, světem divadla, přesněji lidmi kolem něj. Pozorovatel A.G. pochopitelně vidí i ty sebemenší, často bizarní detaily a jako fátum hereckého údělu v mírné nadsázce, ale taky se zjevnou poťouchlostí ukazuje hlavně nevědomou i vědomou schizofrenii, k níž se herec může dopracovat.

Vratká prkna uzavírají trilogii her z divadelního prostředí (předcházely Ředitelská lóže a Dámská šatna) a snad by se tato hořká komedie dala označit za nejzdařilejší. Mimo jiné proto, že si z ní klidně můžeme prostředí, v němž se odehrává, odmyslet a pořád před námi defiluje vzorek nás a obecné principy, kterými lze potrefit divadelníka i šedou kancelářskou myš. Jen bych ubral na pitvavosti řezu do duše umělcovy, abychom tomu schizofrenickému a pošetilému divadelnímu vzorku porozuměli ještě více a mnohý vtip nezůstal trčet na cestě k divákovi. I přes hořký podtext jsou Vratká prkna (pro diváka) velmi příjemnou inscenací, která postupně graduje.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.