Při čtení Žáčkova básnického přepisu Aristofanových Ptáků mi pusa často míří od ucha k uchu (pokud tedy rovnou nevyprsknu smíchy z dobře trefené narážky na věčně oscilující absurdity „politického charakteru“ kolem nás). Je to krásný, hravý a aktuální text. Prezentovaný na jevišti v nové inscenaci Městského divadla Brno však tyto dojmy nevyvolá...

Aristofanes konstrukci a logiku ve svých hrách moc neřešil, občas se mu nějaká postava z děje i ztratí, to je známá věc, avšak i tvůrci inovovaných Ptáků se s roztříštěností díla svezli bez snahy ji dramaturgicky narovnat. Dalším problémem inscenace je bezbřehá víra tvůrců, že pro uvedení Ptákovin dnes stačí proti textu, který se hrál v ND v roce 1989, učinit jen pět sedm procent úprav či změn. Bohužel tak sledujeme balábile, které vrací bláto tam, odkud jej naštěstí už dávno odnesla voda času. Mohlo být více místa na razantní satiru, zacílenou i podprahovou, která zvedne lidi ze sedadel, aby se plácli do čela, co to na nás někteří současní mocní korytáři dělají za habaďůry. V této souvislosti mě překvapilo, k jakým hóóódně laciným fórkům se MdB snížilo (vyjmenovávat je nebudu). Jako by zadání tvrdošíjně znělo: uděláme lidovou zábavu. Inteligentní humor Žáčka se z mého pohledu na jevišti ztratil. Tu byl přebitý samoúčelným fórkem, jindy zas ukřičeností scény, místy na něj v nekorigovaném aristofanovském chaosu jakoby už nezbylo místo ...nebo inscenační kouzlo sestávající z drobných nápaditých detailů zasedne postava Slepice. Ale diváci na druhou stranu při výstupu Zdeny Herfortové pláčou smíchy. Zasmějete se, je to přiznaná bžunda s rozvernými písněmi a i přes výhrady, že starický osten otupila roztříštěnost prezentovaného tvaru a nekorigovaný balast, Městské divadlo Brno představuje staronové Ptákoviny v osobitém světle a stylu.

Zobrazení Ptačí říše to je čistá divadelní krása. Individuální, ale i hromadné stylizované výjevy pracují s výtvarnou fantazií a dokonalou choreografií...tedy vlastně ne, o choreografii je v tomto případě hloupé mluvit (jak mě hned opravil Lukáš Vlček po představení), jde-li o pohybovou stylizaci. Každý z představitelů nějakého toho ptáčka si s jeho výrazem vyhrál. Mazákův Dudek, Gazdíkové Koňadra, Vitázkův Sup a – především – Isteníkův Holub (podezírám Michala Isteníka, že roli studoval dlouhým zevlováním po náměstí Svobody), to jsou perfektní pohybové študýrky, které neparodují ptactvo ani se jej nepokouší prvoplánově napodobovat, spíše hledají a nacházejí ambivalentní alegorickou podstatu díla a splňují prvořadý záměr – to jest, že v Ptákovinách se nehraje o ptácích.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.