Zlatovláska Divadla Minor překvapí hned dvojím způsobem: jednak tím, že styl inscenace mišmašovitě čerpá inspiraci z různých divadelních směrů (např. komedie dell´arte, čínského divadla...), a také tím, že děti na zlatovlasou princeznu čekají marně. Zlatovláska je nakonec taková obyčejná. V Minoru v režii Kamila Žišky bezesporu vznikla poutavá a hravá inscenace mnoha stylů a scénografického hračičkování. Dala by se okamžitě vznést námitka, že mnohostí nápadů tak trochu zasypává sama sebe, ale cokoli, co iniciuje představivost cílové skupiny (malých) diváků, má být pochváleno a ne pohaněno. Naložit na děti pořádnou porci imaginace nebo divadelních zcizováků proto hodnotím velmi kladně, přesto ta pravá Zlatovláska chyběla nejen dětem :-/

Nad přehršlí nápadů (a i kdyby se režie inspirovala divadlem z druhé půlky zeměkoule), by inscenace měla pevně stát na Kainarově verši. Někteří herci tento úkol zvládají na výbornou, jiní přece jen s předlohou a rytmem veršů zápasí. Básník Kainar Zlatovlásku napsal pro ÚLD před více jak padesáti lety, pro provedení ryze s loutkami, nyní se verš pokouší o dohodu s rozvolněnou formou rozverného divadla. Ta forma je vůbec zvláštní. Opouští přímočarost vyprávění, skládá obrazy, charaktery postav zahání do expresivních karikatur, některé pasáže jsou zazpívané. Uplatněná metoda dává inscenaci docela slušný dynamický potenciál. Děti se baví, ačkoliv pak pravděpodobně nebudou schopny popsat dějovou linku. Návštěvu inscenace pro jistotu spojte s předchozím připomenutím děje známé pohádky, zejména vyrazíte-li do Minoru s mladším dítkem.

Během představení zazní krásné písničky. Jak jsem je tak se zájmem poslouchal, už poněkolikáté mě přepadl dojem, že divadelní sál Minoru nedisponuje zrovna úchvatnou akustikou.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.