První velké zklamání sezony. Vím, kolik času a práce tahle inscenace stála. Znám pohnutky divadla, proč uvést takový náročný projekt. Není tajemstvím, jaké úsilí znamenalo uhlídat už jen samotný „logistický“ průběh inscenace. Třetinu zkoušecího času zabral nácvik bojových scén. Mahátbárata je inscenací jistě i dalších nej.

Výsledek je na to všechno ale moc rozpačitý. Čtyřhodinová podívaná je zoufale narativní a genealogická. Místo toho, aby s indickou mytologií pracovala jako s encyklopedickým heslem, jehož sdělnost jde přes divadelní metaforu. Vždyť kdo tohle tady zná... Ve zlomkrk jménech se ztratíte poměrně rychle a v ději skoro taky. Před vámi se odehraje cosi, jako by někdo chtěl naráz inscenovat (nám známější) antickou mytologii od zrození Dia přes celou Odysseu až po drama Medey. I východní bohové se samozřejmě zrodili dost perverzním způsobem, čehož tvůrci diváky neušetřili. První skutečně dramatická situace přichází tak po hodině. Sláva!!! Úmorné litanie neopouští děj ani ve chvílích, kdy konečně dojde na bitky dvou znesvářených rodů.

Ano, v tom textu je jistě zakódována celá řada moudrostí světa, úžasně přesné otázky, které by si měla klást každá civilizace, každé společenství lidí. Je v tom současný pocit z věčných konfliktů tak zvaného dobra a tak zvaného zla. Tvůrci jako by chtěli dostat na jeviště co nejvíc z poselství tohoto indického eposu, který vznikal tisíc let. V heroické snaze o převedení na jeviště se ale nevyvarovali celé řady nechtěných „smíchových“ situací (vyplývajících z naprosté jinakosti východní mentality). Také až přespříliš hnali některé scény do efektů. Nejen ty bojové. Mimochodem...které bůhvíproč nebyly pojaté v jednotné akční stylizaci, i tady vařili pejsek s kočičkou. Hledání ilustrace pro jednotlivé obrazy bylo k nesnesení, ba napřesdržku zejména při zvukovém efektu „všeničící zbraně“. Chvilku mi trvalo, než jsem zase začal slyšet. Nevadilo to, protože než Naděje jako bájný Fénix vstane z popela, tak to ještě pár desítek minut děje trvalo. Téměř čtyři hodiny čekáme na to, až se všichni povraždí, nebo skončí na dně propasti, a možná i stihnete poslední autobus na druhém konci města.

Kočírování tohoto kolosu zaslouží obdiv, divadelnost a výklad obřího tématu však zůstaly ztraceny. Možná vše se mělo vydat za divákovým vnímáním jaksi mimochodem, jenže tak dlouho udržet vnímání zamotaného děje v jevištní polotmě by umořilo i slona. Jako celek má inscenace svá mnohá negativa. Nechci však nikomu brát iluze, Mahátbárata je natolik specifickým divadlem, že věřím tomu, že si své příznivce najde.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.