Do pražského muzikálového života se vrátila Johanka z Arku. Na remake či obnovená nastudování muzikálů obvykle tvrdě dopadá okřídlená věta Herakleita z Efezu o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Proto jsem potěšen a říkám, obnovená Johanka se povedla, je to slušný muzikálový počin, na pražské poměry rozhodně. Skvělá textařská práce Gabriely Osvaldové a hudba Ondřeje Soukupa, která má kreativní kouzlo a decentní podmanivost. Není sice kdovíjak uceleným kompozičním celkem, jak se na pravý muzikál sluší a patří, ale i ty poskládané jednotlivosti mají svůj řád a nesází na jednu dvě tzv. hitovky.

Horší je to s režií, pro kterou neumím najít jiné pojmenování, než že je přeslazená snahami o efekt, aby platící divák neměl snad pocit, že neviděl i v komornějším Kalichu „cosi velkého“. Netajím se dále tím, jak mě se*ou všelijaké klony draculovských „krvinek“, kterými je pražský muzikál prolezlý. Jejich choreografické kreace často fungují samy pro sebe a jejich primitivní symbolika mě unavuje. V mé alternaci ti dva profi tanečníci navíc nepůsobili zrovna sehraným dojmem. Vrchol pohybové trapnosti v Divadle Kalich ovšem už tradičně předvádí čurdař Michal Pleskot. Tomu se už nejde ani smát.

Výkony hlavních interpretů jsou však zdařilé. Bára Basiková v roli Johanky je jedinečná, nejen svou roli skvěle zazpívala, ale zpěvačka skutečně hraje divadlo. Její výkon je tipem pro anketu! (I když pocitu, že svatou pannu by měl hrát někdo o dvacet let mladší, se neubráníte). Sledovat Vladimíra Marka (Operátor), jak si hraje s rolí a jak dává této průvodcovské figuře silnou dávku herecké suverenity i nadhledu, je pro diváka také radost. Pro zpěváky Kamila Střihavku i X faktorového Ondřeje Rumla platí tradiční rovnice, oč parádní interpretace písní, o to „méně vyvedený herecký projev“. Petr Dopita svou roli nezvládl, ale alternant Richard Tesařík je prý daleko horší, tak co si stěžuju...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.