Je snad ještě něco, čím nás mohou herci Divadla v Dlouhé překvapit? „Čínské divadlo“ tady ještě nebylo... Kdyby mělo zůstat jenom u „atrakce“ nebo pokusu o „rekonstrukci“, asi by mě inscenace Vějíř s broskvovými květy hodně rychle přestala bavit. Básník jeviště J. A. Pitínský vedle neobyčejně působivého a skvěle interpretovaného iluzivního divadla vytvořil něco víc: neustálým zcizováním, drobným aktualizováním a s využitím hravosti souboru didakticky přibližuje geograficky velmi vzdálenou divadelní estetiku, zároveň však hledá styčná témata s naším evropanstvím, ne-li malými českými poměry. Inscenace samozřejmě stojí na zvládnutí výtvarné, zvukové a pohybové stylizovanosti tak, aby nám nablblý děj přišel vlastně logický a doslova maglajz v konsekvencích příběhu připadal v podstatě kompaktní. Máte-li fantazii, ani nepotřebujete umět luštit znaky čínského divadla (některé použity jsou a fakt jsem si v nich jako divák trochu obeznámený liboval). K bravurní iluzivní kompozici celku na podtrženou jedničku přispěly herecké výkony (s tím, že do toho počítejme i zpěvavou dikci nebo skvěle zvládnutý pohyb) především Míly Königa, Heleny Dvořákové, Kláry Oltové a Jana Vondráčka. Vějíř s broskvovými květy není strhující podívaná, jen hodně zvláštní, tak zvláštní, že si ji nenechejte ujít.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 80 %.