Ve středu jsem šel do Alfredu, pač Wariot Ideal hráli Hlubiny a já od těch šupáků naposled viděl Plošinu a to prej byla tehdá ještě Kikina na Hradě. Byla středa, všichni někde chlastali a tak jsem nakonec šel sám.
Kdyby Švejda, Dörner a Kalivoda byli psi, byli by děsně fajnová smečka, která by vydala na celý leporelo. Jako lidi jsou obdobně boží.

Poměrně dlouho jsem měl za to, že je to celý o tom, kterak Švejda vyrazí na piknik požrat něco slaniny a vezme s sebou osobního samuraje a kuchaře. Švejda nežere slaninu jen tak na lavičce u benzínky, Švejda ví, že nejlíp chutná na vrcholu Araratu.

Můj táta vždycky hartusil, že jídlo je vážná věc. Můj táta je skvělej, ale nejmíň vtipnej člověk na zeměkouli. Švejda a jeho p*čusové ví, jak se věci maj, že čím je klikatější cesta ke stolu, tím líp slanina chutná.

Jenže pak přijde totální plot-twist. Sytý Švejda tančí. Zdá se nejdříve, že napůl z radosti nad sytým pajšlem a napůl proto, že to zatím mělo jen 35 minut a to se v grantech blbě vysvětluje. Jenže prdlajs. Švejda a jeho trotli by slaninu ládovali rovnou ze špajzu, kdyby o nic nešlo. Celá tahle věc je totiž vrchol kryptozoologickýho rituálu! Celým Alfrédem se nese klapání, jak spodní čelisti padají údivem na hrudní koše - ve třetí řadě divák dokonce močí do nohavice.

Pláču.

Jdu domů a usínám s přitroublým úsměvem na tváři.

Kluci to prý nasadí zase někdy v říjnu - jestli nepůjdete, vaše životy budou o maličko horší, než mohly bejt.
PS: Pan Dörner taky dělal světla - a vrhá tam tak krásný věci, že to celý vypadá, jak když najdete na půdě u babičky svoje první zažloutlý vydání Ohníčku. Věci můžete dělat buď správně - nebo zábavně.