Vzal jsem včera Kateřinu do Alfredu na novej špíl od Jan Mocek, protože už vím, že Kateřina má ráda divný divný věci. O Mockově posledním epickém díle (Krajina s bažantem, zajícem a srnkou) vedu monolog pokaždý, jak dopiju pátý pivo a stále trvám na tom, že kdo to neviděl, zemře nenaplněn. Tudíž do sálu vstupuju se zvědavostí a nedopitým lahváčem v bundě, jak se na skalního fanouška sluší a patří.
Jak se tady pan Jan posledně vypořádal s žánrem diorámatu (a pro dalších dvacet let tak není třeba se o to v českém divadle znovu pokoušet), tentokrát zcela sebejistě háže cihlu do bažiny českého nového cirkusu. Zatímco se třeba představení La Putyky zarputile tváří, že jsou o něčem a nakonec nejsou vůbec o ničem, Happy Hour bez jakékoliv pompy nabízí tak masivní paralelu lidský civilizace, že se mi z toho zamlžily brejle - aniž bych je vůbec vyndal z kapsy.
Opět zde platí jediné - pokud v představeních Jana Mocka něco vidíte, je to jen a pouze váš problém. Přijít na Happy Hour třeba rovnou od svýho psychoanalytika, tak bych s křikem proběhl zdí a zastavil se až ve Vokovicích. S neskrývanou škodolibostí vůči divákovi tu Mocek ohryzává meze divadelnosti a já nemám nejmenší ambice rozumět nejen tomu, co se na jevišti děje, ale i větě, kterou jsem právě teď napsal.
Takže ať už je to dle vás příběh posledních čtyř tisíc let lidstva nebo jen sled obrazů ze života pracovníků maloměstských stavebnin, celou dobu tam sedíte s přihlouplým úsměvem a úlisně se pochichtáváte.
Tinka Avramova, Irina Andreeva a Arseniy Mikhaylov se takřka hodinu urputně a cílevědomě pachtí jak mravenci napadení cordycepsem, aniž by to byť jen na vteřinu zasmrdělo divadlem. A zde si přiznejme, přátelé, že především proto na Mocka chodíme. Divadlo smrdí.
Ve finále dojde i na Mašouta Hukelu, jehož track na závěr považuju za poctu nejstarším herním soundtrackům, přičemž tak významně přispěje k interpretačním orgiím po představení.
A ještě teda na závěr chválím všechny tři světelné změny kolegy Ondřeje Růžičky. Jeho design má tři nezbytné části každého dramatického tvaru - expozici, zápletku a rozhřešení (tímto ho žádám, aby si takto ty tři cue v programu pojmenoval). Málokdy se vidí, že světelný designér ví, co dělá - sám ten zářný moment zažívám přinejlepším u každé třetí inscenace.
Takže se seberte a běžte do Alfreda na Mocka. Všichni cool lidi chodí do Alfreda na Mocka. Nejlepší je to z prostředka třetí řady.