Již tomu bude bezmála dvacet let, kdy britský dramatik Duncan Macmillan napsal hru Monstrum probírající téma přístupu k problémovým dospívajícím dětem. Ačkoliv je drama komorním příběhem především o mladíkovi Darrylovi a pedagogovi Tomovi, nastoluje zejména otázky systémového nastavení. Jelikož se dá očekávat, že tuto problematiku společnost nikdy zcela uspokojivě nevyřeší, jedná se o hru přirozeně stále aktuální. V naší domovině se poměrně hodně řeší téma inkluze ve školství a v nedávné době vznikla i povedená seriálová díla. Kromě rozšířeného anglického seriálu Adolescent to byly též loňské Ratolesti v produkci České televize. Osobně bych připomněl za mě ještě povedenějšího, pět let starého Ochránce s Lukášem Vaculíkem v titulní roli. Tohoto herce jsem mimochodem na českém jevišti viděl pouze jedenkráte, a to v Divadle v Řeznické ve hře Veřejné oko, čímž se nepříliš nápaditým oslím můstkem dostávám k tématu mé reflexe, a tím je drama Monstrum uváděné rovněž v prostorech tohoto komorního divadélka.

Kromě intimního příběhu se společenským přesahem a zajímavými hereckými výkony, k čemuž několik slov napíši, bych vyzdvihl scénografii Dominiky Lippertové. V takto malém prostoru, jakým je Divadlo v Řeznické, samozřejmě hraje svoji roli každý detail. V Monstru vsadili tvůrci na tři kovové klece a tři svítící koule. Takto stroze popsané přirozeně přínos rekvizit nevynikne, ale používané jsou poměrně vynalézavě, funkčně, ale též efektně. Většinou zdůrazňují nedostatky komunikace nebo izolaci. Rozhodně však potvrzují podle mě fakt, že celá inscenace byla stvořena citlivě a nad každým detailem se přemýšlelo. To samo o sobě je hodné uznání, byť by se mělo jednat o samozřejmost. V každém případě má představení intenzivní atmosféru od prvních chvil, což ještě podtrhuje hudba Martina Kumšty. 

Pokud bych děj hodně zjednodušil, tak je to vlastně především rozvíjení výchozího motivu, kterým je nařízení školy, aby problémový čtrnáctiletý Darryl, v bezchybném podání Jana Dlouhého, po vyřazení ze třídy kvůli napadaní spolužáka prošel individuální výukou a zároveň terapií s pedagogem Tomem, jehož cílem je zklidnění žáka a přivedení ho zpět do běžné třídy. Jelikož je však problém, jak je Darryl nazýván, hlubší a de facto neřešitelný, dochází k bezvýchodnému duelu mezi autoritou a studentem. Ovšem, jak jsem již napsal, toto by bylo velké zjednodušení a samotná hra by takto sotva obstála. Příběh tak postupně odkrývá zakrývané a posouvá se do naděje, beznaděje, nikam? Možná od všeho trochu.

Darryl se od počátku chová jako floutek a frajírek, Je roztěkaný, Tomovi tyká, a nerad přistupuje na jakýkoliv, byť jen kompromis, natož pak na direktivní nařízení. Jeho matka kdysi spáchala sebevraždu, Darryl ji sám objevil, a následně začal žít se svojí babičkou Ritou v podání Kateřiny Macháčkové. S evidentně nijak dobře rozdanými karty, ale hraje dost možná předem prohranou hru, jelikož kromě nervozity a nejistoty je zásadní především jeho fascinace násilím. Agresivního jedince by měl zklidnit a správně nasměrovat Tom, jehož hraje jiný Tom a sice Havlínek. Od prvních chvil však působí také nejistě. Ačkoliv si hlídá, aby svoji nevyrovnanost a skrytou neurotičnost profesionálně potlačoval, před dětmi se tato hra na schovávanou hraje vždycky těžko. Postupně se tedy odkrývají životní zákoutí dvou ústředních postav, což v solidním tempu dynamicky posouvá inscenaci, ale také umožňuje větší soužití s oběma osobami.

Vyčerpanost Toma se postupně navyšuje. Zápasí totiž na více frontách. Nedaří se mu profesně uspět s Darrylem, byť si k sobě svým způsobem částečně nacházejí cestu. Skrze zadrhávání v projevu však ukazuje, že provádí i boj se sebou samým. Spíše naznačena je jeho agresivní minulost a profesní selhání, které může zastínit pouze práce, která mu bude dávat smysl. Tou přirozeně krizová pedagogika může být, ale zase je o to těžší zaznamenávat úspěšné výsledky. K tomu se přidává nevyrovnanost nejprve v partnerství, následně manželství, a také v blížící se nové roli otcovství. Náročné dialogy tak vede Tom nejen v práci s Darrylem, ale též se svojí ženou Jodi, kterou hraje žel nepříliš výrazně Annette Nesvadbová. Když k tomu přidáme marné rozhovory s babičkou Darryla, která viní za vnukovo chování jednoznačně systém, je patrné, že toho na mladého vychovatele bylo naloženo příliš. O to více, že se možná jako jediný dokáže dostat do blízkosti skutečného nitra zranitelného chlapce, ale bez větší možnosti mu pomoct.

Struktura inscenace, nebo možná řekněme dramatický oblouk, je vystavěna se vší precizností. Témata, o nichž se hraje, jsou jednoznačná. Neschopnost komunikace, pocit odcizenosti, která může v důsledku znamenat ventilující frustraci, zároveň ale nepříjemný pocit zranitelnosti, to vše prožívají dvě ústřední postavy, přičemž obě ženské role, byť upozaděné, přidávají své těžkosti, které zase pramení se soužitím s výše zmíněnými muži. Poměrně jasně se také osobní témata definují jako společenské problémy, čímž dostávají potřebný přesah. Působivosti inscenace navíc přidává celkem vydařený finiš a povedené finále.

V Divadle v Řeznické díky svému prostoru ještě více než jinde závisí kvalita inscenace na přesvědčivých hereckých výkonech. V případě Monstra dokonce tvůrci instalovali dvě postranní řady přímo na jeviště, čímž ještě více propojili diváctvo s příběhem. Postava Tomovy partnerky a následně manželky Jodi nedostala příliš prostoru a příliš života do ní nevdechla ani Annette Nesvadbová. Naopak Kateřina Macháčková jako babička Rita dospívajícího Darryla je naprosto přesná. Její nedůvěřivost v ostatní, kterou umocňuje její věk, by mohla působit až protivně, pokud však nevede divák v patrnosti, že je to dáma, jež místo klidného stáří prožila smrt vlastní dcery a nedobrovolně je podrobena těžkosti výchovy nezvladatelného vnuka. Tyhle životní bolesti umí Kateřina Macháčková ztělesnit nenápadně, ale velmi přesvědčivě. Psychologie Tomovy postavy je rozvinutá nejvíce a Tomáš Havlínek ji umí dobře obsáhnout. Navíc se vyvíjí nejen v průběhu děje hry a tedy okolnostmi, jimiž je vystavován, ale postupně vracející se frustrace ze své minulosti posouvá Toma do čím dál složitější situace, a zároveň divákovi doplňuje celkový charakter postavy. Skoro bych řekl, že má postava Toma největší ambici, aby jí divák fandil. Její celkem uspokojivé vysvobození je dost možná také jediný lehce optimistický závěr. Napsat, že herectví Jana Dlouhého je nejen bezchybné, ale připomíná jeho zesnulého otce, by bylo jistě příliš laciné, ačkoliv prostory Divadla v Řeznické, kde Vladimír Dlouhý exceloval jako Raskolnikov ve Zločině a trestu, nabízí tuto paralelu o to více. Prozatím tedy jen napíši, že jsem byl více než mile překvapen, a zároveň doufám, že tohoto letos dvacetiletého herce ještě v podobně náročné, ale o to více podnětné roli na divadle uvidím.

Závěrem už nemám potřebu nic sdělit. Monstrum mohu jednoznačně doporučit, což bylo jistě z mých slov patrné a mnou neoblíbená procenta to snad ještě podtrhnou. Ona neschopnost naslouchání druhými a z toho vycházející neporozumění je samozřejmě věčné téma. Monstrum se do tohoto trefuje velmi povedeně, a to jak autor, tak tvůrci v čele s režisérem Lukášem Pečenkou. Především se ale v Divadle v Řeznické podařila zdůraznit aktuálnost. Jestli tedy bylo vůbec potřeba ji akcentovat. V každém případě je to provedeno skrze krásný divadelní zážitek.