První letošní premiérou v Divadle X10 byla adaptace knihy Kim de l’Horizon Kniha krve v překladu Jany van Luxemburg, režii Štěpána Gajdoše a dramaturgii Ondřeje Novotného. Často se nestává, aby překladatel či překladatelka byli uvedeni v reflexi hned v úvodu, respektive se většinou nezaslouženě nezmiňují vůbec, ale v tomto případě by to byla ještě větší chyba než kdy jindy. A to i navzdory tomu, že jsem knižní předlohu nečetl. Autorem textu je držitel/držitelka několika literárních cen, a to právě za svůj debutový román z roku 2022 Kniha krve. Ono lomítko v předchozí větě má vysvětlit, že se jedná o nebinární postavu, což samo o sobě nemusí znamenat přirozeně nic výjimečného. Jedinečný je evidentně onen román, který se zabývá tématem osobní identity a společenského ne/přijetí. Kniha, která vznikala deset let a byla přeložena již do šestnácti jazyků, není klasickým příběhem, byť skrze ústřední postavu předkládá osobní výpověď, ale je také reprezentantem specifického jazyka. Díky slovníku queer komunity, používání všelijakých dialektů, rozbíjení jazykových norem a znovu poskládání, se jedná o jazykový experiment bez hranic, v němž jednoznačně vítězí kreativita. To jsou částečně slova zmíněné překladatelky v programu k představení, kterou tedy ještě jednou zmiňuji, jelikož je to ona, kdo pro českého diváka text zpřístupnila. Ovšem jedinečnou práci s předlohou nepodporuje to hlavní, co by výslednou inscenaci posunulo do zajímavých vod. A tou je divadelní zpracování samo. 

Ze začátku představení se jedná především o vyprávění hlavní postavy o konkrétních lidských vztazích, například k matce či babičce, pojmenované jako Méri a Grosméri, čímž se nastoluje téma vyrovnání se s odlišností v rámci rodiny. Postupně se od tohoto motivu odvíjí předávání traumat z generace na generaci, postupem času se pak ústřední postava osamostatňuje, ba přímo osvobozuje, a na řadu přichází vztahy mimo nejbližší okruh, z nichž nejpoutavější je rozvíjení se sexuálního života ve víru velkoměsta. Celkem nenásilně se tím přechází v globálnější pohled na tabuizovanou problematiku, což je vzájemný vztah queer komunity a ostatní společnosti. Stále více a více se však řeší především zkoumání vlastní identity a postavení jedince v celku. Odkud a kam směřujeme my všichni? Jaký je náš vztah k tělesnosti? Proč musí každá minorita nejprve prožít otřesné zkušenosti s agresivní diskriminací? Celá řada otázek nemusí být vyřčena, ani použita v rámci projekce, aby byla patrná a visela ve vzduchu po celou dobu představení.

Režisér rozhodně trefil obsazení do ústřední postavy. Subtilní a tápající Vojtěch Hrabák mírně provokuje, ale především dokáže předat divákovi svoji vnitřní nejistotu, která je naprosto uvěřitelná. Přesvědčivý je pozvolný vývoj této osoby. Ženské postavy tedy Méri Lucie Roznětínské a Grosméri Hynka Chmelaře se drží základního charakteru. Tím je vlídnost starší dámy, chvílemi ale protkána ostrostí, aby se vzápětí stahovala do sebe a omlouvala svoji nekontrolovanost stářím a zapomínáním. Matka hlavní postavy působí vyčerpaně a slouží jako nevyřčená, ale patrná výtka ke svému potomkovi. Rozhodně oba účinkující dobře pracují s generačním odstupem od nebinární osoby a vlastně přirozeném nepochopení. Matěj Šíma pak hraje ošetřovatele z domova důchodců, otce a nahodilého sexuálního partnera. Jeho civilnost je v rámci neustálého napětí ostatních postav příjemně autentická. Účinkující ještě doplňuje Vojta Líba. Na scéně je v jakémsi tubusu a zařizuje živou hudbu. Ta mi sice přišla naprosto nezajímavá, ale dost možná některému jinému divákovi zážitek umocní. U mě rozhodně nepřispěla k celkovému odtažení od inscenace jako takové a nemožnosti být alespoň částečně vtažen do představení.

Nedokáži posoudit, zda forma knihy přebíjí samotný obsah, ani to, zda režisér Štěpán Gajdoš úmyslně nechtěl stvořit kompaktní tvar, ale zvolil spíše nahazování témat a nekorigovaný tok slov. Rozhodně mě však Kniha krve nezaujala. Podprahově na mě působila, že se mi snaží vnutit pocit povinnosti mít naprostou empatii přijetí závažnosti nastolených témat. To je sice pochopitelné, protože zmatenost dítěte, hledání vlastní identity i celospolečenská problematika přijímání menšin jsou naprosto aktuální záležitosti, ale nebylo mi to doručeno v rámci divadelního zážitku a vlastně z větší části ani divadelními prostředky. Chvíli po představení jsem ještě váhal, zda mé přesvědčení, že všichni jsme lidé, každý z nás je především člověk, a je naprosto přirozené ohrazovat se proti jakékoliv diskriminaci a osvobozovat jedince od strachu a studu by mělo být přirozeností každého z nás už jen tím, že právě nebudeme nikoho vylučovat ze společnosti, mi vlastně nebrání v tom, abych se lépe vžil do hlavní postavy, potažmo autorky, potažmo inscenátorů, a pouze nejsem schopen ocenit tuto hru, ale nemohu jinak. Kniha krve mi nepřinesla žádné emoce, žádné nové poselství, a především z divadelního hlediska nic, co by mi dovolilo ji hodnotit lépe než jako nevzrušivý divadelní zážitek. Překvapilo mě to zejména u režiséra Štěpána Gajdoše, který v jiné své režii v Divadle X10, Jeskyni slov, zkoumal velmi povedeně právě do jaké míry jsme schopni v dnešní době komunikace si skutečně porozumět. Knize krve a jejímu zpracování jsem evidentně příliš neporozuměl. Pokud bych vzal v potaz současných třináct hodnocení uživatelů našeho portálu, je zřejmé, že inscenace může mít tendenci diváky lehce polarizovat. Otázkou je, zda se v tomto případě nejedná o hodnocení spíše tématu hry než jejího samotné zpracování.