Režisér Marián Amsler se s pozicí uměleckého šéfa brněnského HaDivadla loučil dramatizací románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. A loučení to bylo nadmíru úspěšné.

Inscenace bude asi nejvíce rezonovat na domácí půdě, jelikož se dotýká bolestných míst z historie Brna. Neřeší se zde ovšem nějaké komunální problémy a Amslerova inscenace rozhodně jen neomílá staré křivdy. Téma poválečného odsunu Němců sice už není tak kontroverzní jako krátce po sametové revoluci, přesto jde o součást českých dějin, kterou by část národa nejraději vymazala z učebnic.

Vyhnání Gerty Schnirch sleduje tuto událost a především její dalekosáhlé důsledky skrze osud ženy ze smíšené česko-neměcké rodiny. Amsler nikomu nenadržuje, Němci nejsou pouhé oběti - mnozí z nich skutečně cítí spřízněnost s nacistickým režimem a náhlé vzepětí Třetí říše jim není proti mysli. Inscenace poměrně přesně demaskuje, jak tenká je hranice mezi tím být násilníkem a obětí. Utlačovaní Češi po osvobození země budují koncentrační tábory pro Němce a posílají je na stejné pochody smrti, jaké o pár měsíců dřív pořádali nacisté. Zlo je zkrátka v člověku ukryté, ať je příslušníkem jakéhokoliv národa a čeká jen na vhodnou příležitost, aby se dostalo na povrch.

Gerta je zprvu naivní dívka, která "velké dějiny" vnímá spíše skrze neshody rodičů či stále extrémističtější chování bratra Fridricha. Účast v pochodu smrti do Pohořelic ji psychicky zlomí - i když se dostane jako pomocná síla na vesnici, kde zažije laskavé chování, a posléze se vrací (ovšem jako občanka druhého řádu) i do Brna. Její mysl nedokáže zpracovat, že byla postavena do role viníka, ačkoliv na nacistických zvěrstvech neměla žádný podíl. Odmítá přijmout princip kolektivní viny a lpí na tom, aby se za své utrpení dočkala omluvy. Touha po zadostiučinění ji ovšem brání v tom pokračovat v běžném životě - stává se zahořklou a její oprávněné požadavky jsou břemenem pro její blízké. Nutno podotknout, že Lucii Andělové se podařilo přesvědčivě ztvárnit Gertin životní oblouk od mladé dívky až po umírající stařenu.

Brněnská inscenace zachycuje zhruba 60 let, nutně se tedy musí skládat spíše z drobných epizod. Jeviště a hlediště nejsou tentokrát přísně oddělené, ale prolínají se. Hraje se v kruhové aréně, diváci sedí i na pytlech lemujících hrací prostor a jsou tak vtaženi do silného příběhu. Režisér se nebojí naturalistických scén (i když písemné varování před představením je přehnané), má ovšem cit i pro divadelní zkratku a nebojí se pochmurný příběh odlehčit humorem.

První část představení, která zachycuje dění zhruba v letech 1939 až 1946, má lepší tempo než druhá část, která se už trochu točí v kruhu. Na ni je asi nejzajímavější, když Gertin přítel Karel Němec (Jan Grundman) hledá pravdu o pohořelickém pochodu a naráží na nechuť soudruhů, aby se cokoliv z tehdejších událostí dostalo na veřejnost. Stejně jako u Žítkovských bohyní se ovšem ukazuje, že pro zručného divadelníka je román Kateřiny Tučkové vhodným materiálem pro převod na divadelní prkna.