Divadelní debut režiséra Jana Svěráka je sympatický tím, že se snaží jít na pražském muzikálovém poli celkem neprošlapanou cestou - s vlastním příběhem a pro jeho potřeby napsanou hudbou. Největším lákadlem na diváky je pochopitelně Tomáš Klus, který je autorem hudby a písňových textů, ale také bez alternace ztvárnil hlavní roli.

Hrdinou příběhu je známý zpěvák Krajíček, který právě prožívá krizi středního věku - odcizili se se ženou, nerozumí si s pubertálním synem a nedaří se mu ani v profesním životě. Když mu z garáže zmizí kolo a přístup policie je dost laxní, rozhodne se vydat mezi početnou komunitu místních bezdomovců a vypátrat pachatele na vlastní pěst.

Po hudební stránce se jedná o vcelku vydařený počin, samozřejmě v závislosti na tom, zda jste fanoušci Klusova stylu. Minimálně písně Polobůh a Kdedomovmůj ale disponují zapamatovatelnou melodií, pobaví i Klusova tradiční textová ekvilibristika. Hudební doprovod zajišťuje živá kapela.

Velký problém ovšem vidím v libretu. Když se zadaří, dočká se divák u dobrého muzikálu poutavého děje a jako třešinky na dortu i nějakého (pokud možno nebanálního) poselství. Bohužel v případě Branického zázraku se pod záplavou třešinek úplně ztratil dort.

Děj je vskutku prostinký - hrdina sužovaný výše zmíněnými problémy se vydá se spacákem přespat mezi bezdomovce a tam dojde k jeho prozření a také asi jediné příběhově nosnější scéně celého muzikálu. Snaha napsat archetypální příběh o poznávání sebe sama z inscenace až příliš ční. Přitom nadějné příležitosti, jak proniknout do nitra postav, se tu nabízejí, zůstávají ale trestuhodně nevyužity. Za velkou škodu považuji, že třeba nejsou více propracovány vztahy hlavního hrdiny s jeho rodinou. Místo toho sledujeme například úplně mimoběžné hudební číslo s banální kritikou konzumního života, na který je poukazováno prostřednictvím lidí s nákupními košíky a návštěvníků posilovny starajícími se jen o svou vizáž.

Tomáš Klus se sice divadlu moc nevěnuje, ale naštěstí je znát, že z tohoto řemesla od školy nic nezapomněl. Písničkáře Krajíčka tak ztvárňuje s lehkostí, komický potenciál dokáže zúročit v zábavných scénkách s policisty a nijak překvapivé jistě není, že písně, které napsal, dokáže i bezchybně interpretovat. Z ostatních herců zaujali především Šimon Bilina v roli Rudy a hlavně Dušan Kollár jako Profesor, jehož vstupní hudební číslo má šmrnc.

U muzikálu se obvykle předpokládá i přítomnost company, v případě Branického zázraku působí ovšem zbytečně, zvlášť když choreografie nejsou příliš vynalézavé. To ale není myšleno jako kritika tanečnic, ve třech toho prostě příliš nezmohou.

Filmovou tvorbu Jana Svěráka mám hodně rád, myslím, že některé jeho snímky patří k tomu nejlepšímu, co v Česku po roce 1989 vzniklo. Z jeho divadelního debutu jsem ovšem odcházel dost rozpačitý.