Z dalšího výletu na londýnský West End přináším podrobný popis nového romantického muzikálu The Time Traveller´s Wife. O dvou revivalech muzikálů o pronikání západní kultury do Asie v 19. století budu podrobně psát v Divadelních novinách číslo 6/2024, takže zde jen stručně.

The Time Traveller´s Wife (Apollo Theatre)

Romantický muzikál The Time Traveller´s Wife je založen na úspěšné knižní předloze od Audrey Niffenegger, která byla v roce 2009 také zfilmována. Hudební adaptace měla premiéru v roce 2022 v Chesteru a producenti se ji rozhodli přesunout i na West End do divadla Apollo. Tam je uváděna od listopadu, ale většího úspěchu nedosáhla, nakonec bylo její uvádění o měsíc zkráceno. Také recenze byly přinejlepším průměrné.

Vstupenku jsem si ovšem kupoval ještě předtím, než jsem si tohle vše zjistil. Zhlédnutí filmové podoby mě také moc neuklidnilo – jedná se o řemeslně sice slušně zvládnutý film, na můj vkus to je ovšem velmi přeslazené dílo, které se bere zbytečně vážně. Na tento muzikál jsem tak v Londýně vyrážel s velkou nedůvěrou a bez jakýchkoliv očekávání. Nakonec jsem byl příjemně překvapen, nejedná se o žádné veledílo posouvající hranice žánru, ale celkem vkusnou a příjemnou zábavu.

Příběh se sci-fi prvky líčí velkou lásku mezi Henrym a Clare, kterou komplikuje fakt, že Henry už od svých dětských let cestuje časem. Není to ale nějaká užitečná a ovladatelná schopnost. Naopak, tento muž pracující v knihovně prostě občas zmizí a objeví se bez šatů na náhodném místě v různých časech, ať už v minulosti nebo budoucnosti, kde se tak může setkat třeba se svou mrtvou matkou či naopak ještě nenarozenou dcerou. Clare zná Henryho již od svých dětských let, kdy ji začal navštěvovat, a když se konečně potkají i v jedné časové rovině ve stejném věku, stane se z nich pár, který ale musí čelit řadě komplikací.

Libreto vytvořila úspěšná americká dramatička Lauren Gunderson a dokázala sacharinovou vlezlost dobře rozředit drobnými vtípky, které se v dialozích pravidelně objevují. Snad jen závěrečný monolog Henryho už působí jako zbytečně dovysvětlující poselství díla o potřebě lásky a vzájemného porozumění. Některé momenty jsou dojemné i zcela nepateticky, třeba poslední shledání Henryho a Clare v jejích 82 letech.

Hudbu pro muzikál napsali Dave Stewart z populární kapely Eurythmics a Joss Stone, jedná se o vesměs popové melodie se snadno zapamatovatelnými motivy, do hlavy se vryjí hlavně One Day a Journeyman.

Inscenace režiséra Billa Buckhursta velmi slušně odsýpá, v čemž výrazně pomáhá i vynalézavá scéna (designovala ji Anna Fleischle) umístěná na točně, v níž je možno zcela plynule přecházet mezi různými prostředími. Po technické stránce tento kus působí vymakaným dojmem, s Henryho cestováním je spojeno i několik drobných triků, které možná neoslňují, ale dobře fungují a z děje nijak netrčí. Z hlediska světelného designu a projekcí je působivé především hudební číslo Journeyman.

Ústřední pár v podání Davida Huntera a Joanny Woodward je sympatický, funguje mezi nimi vzájemná chemie. Ještě více ale zaujme komický pár jejich přátel Gomeze a Charisse, v nichž Tim Mahendran a Hiba Elchikhe vnášejí do inscenace značnou porci humoru.

Celkově se jedná o řemeslně dobře udělaný muzikál, který nemá větší ambice než dojmout a pobavit. Dělá to ale celkem sympatickým způsobem.

Hodnocení: 70 %

Pacific Overtures (Menier Chocolate Factory)

Konceptuální muzikál Stephena Sondheima patří k těm, které nejsou divácky právě nejjednodušší. Hudba při poslechu soundtracku příliš nezaujme, ale při jevištním ztvárnění se až překvapivě rozžije. Inscenace Matthew Whitea vypráví o pronikání západní kultury do Japonska, které bylo dlouhou dobu zcela uzavřeno okolnímu světu. Zajímavé je, že je příběh vyprávěn z japonského pohledu. Libretista John Weidman vytvořil satirický obraz střetu kultur, kdy se jejich jednotliví představitelé vzájemně nazývají barbary.

Malé divadlo na jižním břehu Temže se Sondheimovu dílu věnuje kontinuálně, hlediště je uspořádáno jaké aréna, diváci mají bezprostřední kontakt s herci. Expresivní pojetí převážně asijského obsazení je dobře snesitelné i pro evropského diváka a přináší nečekaný zážitek. Z hudebních čísel zaujmou hlavně atmosférické Four Black Dragons, komediální Please Hello nebo opravdové emoce přinášející There Is No Other Way.

Není tu žádná melodie, kterou by si člověk pobrukoval cestou z divadla, ale je to kus, který dokazuje, že hudební divadlo má mnoho podob a může přinášet velkou šíři témat.

Hodnocení: 75 %

The King and I (Dominion Theatre)

Tento kus z dílny Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II měl na Broadwayi premiéru v roce 1951, ale pravidelně se na londýnská i newyorská jeviště vrací. Romantický muzikál o anglické guvernantce působící na dvoře siamského krále disponuje krásnou Rodgersovou hudbou, mile starosvětským designem a jemným humorem. Zároveň je ovšem trochu zdlouhavý, téma postavení ženy ve společnosti není nijak výrazněji aktualizováno.

Role krále se stala ikonickou pro Yula Brynnera, který ji v různých produkcích ztvárnil na jevišti více než 4600 krát a k vidění je i ve filmu z roku 1956. Darren Lee, který tuto úlohu hraje v Londýně, nemá takové charisma. Nejvíce zaujme školený operní hlas Marienelly Phillips v menší roli otrokyně Tuptim.

Oko potěší povedené kostýmy i replika původní choreografie Jeroma Robbinse. Ale viděl jsem na West Endu i inspirativnější kousky.

Hodnocení: 65 %