Podzimní cestu do Londýna jsem si letos o den prodloužil, takže jsem měl možnost zhlédnout hned pětici muzikálů. O dvou z nich – Hadestownu a A Face in the Crowd – budu psát do Divadelních novin, proto zde jen stručně.

The Book of Mormon (Prince of Wales Theatre)

Reklamní upoutávky na komediální muzikál The Book of Mormon hlásají: „Nejzábavnější show na West Endu“, a není to jen marketingový slogan. Dílo autorů seriálu South Park Treye Parkera a Matta Stonea je skutečně jedním z nejzábavnějších muzikálů, které jsem kdy viděl. Podmínkou samozřejmě je, že člověku nesmí vadit humor, který se nebojí ničeho a pro který neexistují žádná tabu.

Skoro se nabízí otázka, zda by tento kus mohl v dnešní době, která si zakládá na politické korektnosti, vůbec vzniknout. V Londýně měl premiéru v roce 2013 a stále se těší neutuchajícímu zájmu diváků. Parker, Stone a jejich spoluautor Robert Lopez nemají problém dělat si legraci z čehokoliv a rozhodně neberou ohledy na to, aby někoho neurazili. Pro diváka, který jejich předchozí tvorbu nezná, to může být šokující, především je to ale skvělá a místy i velmi chytrá zábava, která šije do některých nešvarů dnešní doby, hodně si pohrává se stereotypy (hlavně rasovými a náboženskými), které bezostyšně využívá, ale zároveň je umí zcela postavit na hlavu.

Není to ale jen zábavné libreto, tenhle muzikál zaujme i po hudební stránce, která možná není kdovíjak originální nebo novátorská, ale obsahuje řadu zapamatovatelných melodií (osobně mi v hlavě uvízly hlavně skladby I Believe, All American Prophet či Hasa Diga Eebowai). 

Režisér a choreograf Casey Nicholaw (spolurežisérem byl Trey Parker) dokázal vystavět několik neodolatelných hudebních čísel. Kouzelné je třeba dvojsmyslné namlouvání Cunninghama a Nabulungi v songu Baptize Me. Drastická komika zase doprovází divadlo na divadle v ugandském provedení učení Josepha Smithe. A motivační song I Believe je vytrvale ironizován pokusem o to udělat mormona z diktátorského generála jménem Butt Fucking Naked.

The Book of Mormon staví svůj úspěch hlavně na kolektivní souhře, ale samozřejmě musí fungovat i správná chemie mezi dvojicí misionářů. Vděčnější úlohu má představitel Cunninghama Conner Peirson, jenž svého zřeštěného a chorobně ulhaného dobráka dokáže vybalancovat na hraně dojemnosti a karikatury. Precizní je po pohybové stránce, myslím, že musí dát dost práce zvládat náročné choreografie a zároveň v nich působit směšně neobratným dojmem. Elder Price v podání Blaira Gibsona osciluje mezi ambiciózností mládí a zklamáním z reálného světa, před nímž se dlouho ukrýval ve svých představách. Jako sympatickou dívku s touhou uniknout z chudého a vůči slabým vesničanům nepřátelského prostředí pojala Nabulungi Aviva Tulley.

Tenhle muzikál už se stal na West Endu stálicí a pokud budete mít někdy cestu do Londýna, rozhodně doporučuji ho navštívit. Patří k tomu nejlepšímu, co je v současnosti na muzikálové scéně k vidění.

Hodnocení: 90 %

Mrs. Doubtfire (Shaftesbury Theatre)

Rodinná filmová komedie Táta v sukních s Robinem Williamsem v hlavní roli si získála početnou fanouškovskou základnu, a tak není divu, že se dočkala i muzikálové adaptace. Na Broadwayi tenhle kus moc neuspěl, což mohlo být i tím, že byl uveden v době covidových restrikcí. V Londýně byl muzikál o poznání úspěšnější a k vidění bude až do dubna příštího roku.

Oproti filmové verzi je divadelní adaptace bláznivější a také sentimentálnější. Ve výsledku je to vlastně velká show, ale na můj vkus místy až moc tlačí na pilu a chce být zábavná za každou cenu. Okaté ždímání emocí nemám příliš v lásce, ale musím přiznat, že publikum se bavilo velmi dobře.

Trumfem inscenace je Gabriel Vick, který v hlavní roli Daniela Hillarda obdivuhodně střídá civilnější polohu nešťastného otce s dryáčnickým pojetím staré chůvy. Tady si zaslouží obdiv i tvůrci masky Mrs. Doubtfire, jelikož Vick dokáže díky ní měnit svůj vzhled velmi výrazně a zároveň dostatečně rychle pro potřeby situačních gagů.

Potěšující jsou i výkony představitelů vedlejších rolí. Zábavu zajišťuje dvojice Cameron Blakely a Marcus Collins jako Danielův bratr Frank a jeho manžel Andre. Udržet poker face se za všech okolností daří Nicole Carlisle v úloze televizní magnátky Janet Lundy. V tomto rodinném muzikálu úplně chybí záporné postavy, dokonce i nový přítel Danielovi exmanželky Stuart, který byl ve filmové verzi v podání Pierce Brosnana poněkud sebestředným frajírkem, je Matthewem Goodgamem hrán v mnohem sympatičtější poloze. Všichni se tu nakonec ukazují jako chápaví a otevření, dojemný konec je ještě vyšperkován tím, že si Frank s Andrem donesou adoptované dítě, a rozšíří tak rodinu Hillardových.

Režisér Jerry Zaks s choreografkou Lorin Lattaro dokázali vystavět působivé hromadné scény, z nichž nejlepší je ta, v níž dochází k první proměně Daniela v ženu (Make Me a Woman). Pobaví také flamenco tanec v restauraci La Rosa (He Lied to Me). Snad až příliš prvoplánově vyznívá scéna, v níž Mrs. Doubtfire zachraňuje situaci promenádou v plavkách (The Shape of Things to Come), povolání Danielovy bývalé ženy Mirandy (understudy Ellie Mitchell) je totiž oproti filmu změněno z architektky na módní návrhářku.

O něco větší prostor je v divadelní verzi dán dětským představitelům, nejstarší dcera Lydia (Charlotte Fleming) je pojata jako hlavní pozorovatelka rozpadajícího se vztahu rodičů.

Hodnocení: 65 %

Back to the Future (Adelphi Theatre)

Převádět filmové předlohy do muzikálové podoby je celkem oblíbené, ale nestává se moc často, že by se na jeviště dostal nějaký sci-fi snímek. Důvod je nasnadě – tento typ filmů bývá často založen na speciálních efektech, které se naživo před publikem předvádějí dost obtížně. Adaptace populární sci-fi komedie Back to the Future ale dokazuje, že dnešní divadelní technologie si zvládnou poradit s lecjakým problémem.

Na návštěvníky divadla Adelphi tak čeká show, která přesně naplňuje definici muzikálu superlativů. Propracovaná výprava Tima Hatleyho využívá skvělé realistické projekce (Finn Ross), vytříbenou hru se světly (Tim Lutkin) a mnoho drobných iluzionistických kousků (Chris Fisher). Vrcholnou ukázkou jevištních kouzel je pak létající automobil DeLorean (od firmy The Twins FX), který má podobný účinek jako legendární vrtulník v Miss Saigon.

Byť se člověku při vzpomínce na Back to the Future na prvním místě vybaví technická dokonalost, funguje muzikál i v dalších složkách. Filmového příběhu se drží celkem věrně, ale nikoliv otrocky, autor libreta Bob Gale si dovolil i pár nových vtípků, jako je třeba použití světelného meče a hlášky z Hvězdných válek. 

Hudba Alana Silvestriho a Glena Ballarda kombinuje disco s dobově znějící hudbou (příběh se odehrává v roce 1955). Zazní tu i oblibené písně, které se v osmdesátých letech objevily v původním snímku (Power of Love, Johnny B. Goode nebo ústřední filmová znělka).

Herci naopak své filmové předobrazy nenapodobují a formují postavy po svém. V profesionálním divadle debutující Vasco Emauz je jako Marty McFly drzejší a sebevědomější, než byl ve filmu Michael J. Fox, a stává se tak přirozeným rádcem svému nervóznímu a společensky neobratnému otci (Orlando Gibbs). Cory English v úloze Doca Browna kombinuje šílenství, smysl pro absurdno, ale i jistou namyšlenost futuristického inovátora. Odzbrojující smyslnost předvádí ve svádění vlastního syna Lorraine Baines v podání Billie Bowman.

Režisér John Rando dokázal do hudebních čísel i činoherních scén dobře zakomponovat všechny projekce a zvláštní efekty, které se stávají integrální součástí představení. Všechno to šlape jako hodinky a jako oddechovou zábavu na té nejvyšší úrovni lze tuhle show jedině doporučit. 

Hodnocení: 85 %

Hadestown (Lyric Theatre)

Muzikál volně zpracovává příběh z řecké mytologie o Orfeovi a Eurydice a vedlejší dějovou linku tvoří vztah pána podsvětí Háda s Persefonou. Po hudební stránce se jedná o působivé dílo, folkrockové songy se špetkou jazzu jsou chytlavé a osvěžujícím způsobem vybočují z dlouhé řady popových muzikálů.

Do mýtického příběhu vnesla autorka muzikálu, písničkářka Anaïs Mitchell současné prvky, lehce se dotýká sociálních otázek spojených s chudobou a otrockou prací, postapokalyptický setting zase působí jako varování před klimatickou změnou. Lehce dystopická atmosféra ale nijak nezakrývá, že se hraje hlavně o lásce. Nejproblematičtějším prvkem je libreto, u něhož je znát, že se muzikál vyvíjel z konceptuálního alba, příběhově to zkrátka občas trochu skřípe.

Ale má to dostatek energie a velice dobře si se svými rolemi poradilo celé ústřední kvarteto ve složení Dylan Wood (Orfeus), Madeline Charlemagne (Eurydika), Trevor Dion Nicholas (Hádes) a Rachel Tucker (Persefona).

Hodnocení: 70 %

A Face in the Crowd (Young Vic)

V režii končícího uměleckého šéfa Young Vicu Kwameho Kwei-Armaha vznikla politická satira, která jistě ne náhodou měla premiéru těsně před americkými prezidentskými volbami. Jedná se o adaptaci filmu z roku 1957 o charismatickém tulákovi, který se díky médiím stane influencerem a začne ovlivňovat i politické dění v zemi.

Oproti filmu muzikál akcentoval politickou linku, méně propracované jsou ovšem charaktery a vztahy mezi postavami, což místy brání lepšímu porozumění motivacím. Tuhle nevýhodu naštěstí smazává hvězdný herecký pár v hlavních rolích. Bezskrupulózního manipulátora Lonesoma Rhodese hrál Ramin Karimloo (známý je hlavně titulní rolí ve Fantomovi opery, kterou ztvárnil i na záznamu z 25. výročí Lloyd Webberova muzikálu) a rozhlasovou producentku, která Rhodese objeví v arkansaském vězení, emotivně ztvárnila Anoushka Lucas (v Young Vicu zazářila v muzikálu Oklahoma!, za který byla nominována na Olivierovu cenu).

Za hudbu k inscenaci je zodpovědný zpěvák a skladatel Elvis Costello, jehož písně měli na repertoáru třeba Roy Orbison nebo Johnny Cash. Vzhledem k zasazení děje na americký Jih nepřekvapí country ladění mnohých songů.

I přes vesměs negativní recenze, která tenhle muzikál obdržel od britských kolegů, dokáže zaujmout aktuálním tématem a velmi dobrými hereckými výkony, které některé nedostatky zahladí.

Hodnocení: 70 %