Shakespearovy komedie jsou na repertoárech českých divadel pravidelným hostem, zároveň to ale jsou interpretační oříšky, protože humorné kusy zkrátka stárnou mnohem rychleji než tragédie. Lidská povaha se sice po staletí mnoho nemění, ale úhel pohledu na to, co nám připadá vtipné, se může otočit během několika málo let.

Režisér Štěpán Pácl a dramaturg Jaroslav Jurečka se zcela logicky rozhodli, že nemá smysl být k Shakespearovu textu přehnaně pietní a Večer tříkrálový protkali i mnoha současnými popkulturními narážkami. Nemyslím si, že by se tvůrci různými dvojsmysly či vulgarismy zpronevěřili alžbětinskému dramatikovi. Shakespeare, stejně jako dnešní divadelníci, hodlal diváky rozesmát všemi možnými způsoby, jeho humor nebyl nijak vznešený.

Ukázalo se ale, že tvůrci brněnské inscenace přece jen zůstali ukotveni v již poněkud přežité estetice. Školní publikum na dopolední repríze, kterou jsem navštívil, reagovalo na různé dvojsmyslné narážky dost vlažně. V komentářích hojně kritizovaná scéna interakce herců s diváky, kdy má hlediště opakovat slova kramářské písně "drž hubu, sviňo", naopak vyšla celkem slušně, jelikož žáci spolupracovali s herci docela s vervou. Ale umím si představit, že při nějakém večerním představení s převahou nereagujících diváků musí být tato scéna utrpením pro publikum i protagonisty.

Celkově je humor hodně založen na výrazné expresivitě a hereckém přehrávání. Není to úplně můj šálek čaje, ale pokud se takové groteskní vykloubení udělá dobře, může to být zážitek. Komika balancující na hraně trapnosti je věcí ošidnou, je těžké nesklouznout do prvoplánovitosti. Nejlépe se v tomto ohledu daří Tomáši Šulajovi, který jako pedant Malvolio prokazuje velký cit pro slovní ekvilibristiku i fyzické gagy, navíc zvládá na vysoké úrovni i interakci s diváky. Méně už komická exprese vychází Bedřichu Výtiskovi v roli opilého Tobiáše Broka nebo Petru Bláhovi jako tupému Chabrusovi.

Nejzajímavější herecký výkon ovšem s přehledem podává Hana Drozdová, jejíž Viola je jedinou charakterově opravdu důkladně propracovanou postavou, inscenaci dodává jemný humor, který je vítaným ozvláštněním.

Shakespearovy komedie nebývají jen "prozářené sluncem", ale často skrývají i vážnější podtóny. Večer tříkrálový není výjimkou. Drasticky působí třeba Malvoliovo závěrečné ponížení spojené takřka s fyzickým týráním, chmury do happyendového závěru může přinést i jeho slib, že všechny udá. Vzhledem k předchozí zběžné charakterizaci postav, které se účastní tohoto vtípku, ale tato linie nevyznívá moc silně.

Naopak aktuálně působí jedno z témat hry, kterým je obtížná zachytitelnost reality, kdy se všechny postavy během představení tážou, kdo vlastně jsou. Nejlépe je to akcentováno v dialogu Violy s šaškem (Martin Sláma) na začátku druhé části. V době různých deepfake videí má určitě smysl hrát o tom, jak těžké je dobrat se pravdy a spatřit věci takové, jaké ve skutečnosti jsou.

Už na první pohled zaujme scénografické řešení. Dragan Stojčevski vytvořil jednoduchou konstrukci evokující mořskou vlnu, která umožňuje velmi efektní nástupy postav skrze skluzavku. U postav Violy a Sebastiana, kteří jsou po ztroskotání lodi mořem vyvržení na břehy Ilýrie, se jedná o vyloženě nápadité řešení, které dává smysl i v rámci příběhu. A třeba u rytíře Chabruse má okamžik, kdy ve svém brnění nemotorně sjede na scénu, komický účinek. Škoda jen, že se režisér nedržel pořekadla, že opakovaný vtip přestává být vtipem a nástupů přes skluzavku se zuby nehty držel až do konce představení.