Více než 30 let po původní premiéře se na jeviště Městského divadla Brno vrátila hudební inscenace Bastard autorů Stanislava Moši a Zdenka Merty. Jedná se o dílo netypické svou strukturou, autoři ho nazývají vizualizovaným oratoriem.

Symbolický příběh se inspiruje především faustovskou legendou, kdy o duši smrtelníka zápasí Nebe a Peklo. Důležitým inspiračním zdrojem je rovněž Bible, inscenace nastoluje otázky po původu hříchu, svědomí a lidské vůli vzepřít se touhám. Titulní postava touží po věčném životě, průvodcem na jeho cestě mu je Satan, jenž mu plní přání, ovšem nespokojenost Bastarda je neukojitelná. Ve své vzpupnosti vždy a znovu odmítá a zrazuje Markétku, bytost, která je schopná ho i přes jeho chyby milovat. Nakonec dospěje k závěru, že konečnost je nezbytnou součástí života, protože jenom tak lze definovat něco, co člověka přesahuje.

V muzikálovém žánru nebývá takto složitý tvar obvyklý, Bastard nenabízí standardní děj, spíše jednotlivé alegorické obrazy. Přiznám se, že jsem se s tímto pojetím divadla do značné míry míjel, na abstraktně pojaté libreto jsem se hlavně v první půlce představení vůbec nedokázal napojit. I přes biblické motivy jsem asi doufal, že se v inscenaci budou pohybovat skutečné lidské bytosti, ovšem Bastard nabízí spíše personalizované principy. Pokud ovšem dokáže člověk takovou formu přijmout, má mu brněnská inscenace co nabídnout.

Na prvním místě lze zmínit hudbu Zdenka Merty. Ačkoliv nejsem pamětníkem a fanouškem původní inscenace a jejího záznamu, po hudební stránce mě Bastard zaujal svou netradičností. Je velice proměnlivý, kombinuje motivy duchovní hudby s rockovým řízem, nachází se zde silné motivy.

Režisér Petr Gazdík vystavěl inscenaci jako velkolepou vizuální podívanou, což podporuje chrám evokující scéna Petra Hlouška, barevné kostýmy i spolupráce s akrobatkami na šálách.

Bastard také nabízí několik skvělých výkonů. Na prvním místě musím zmínit Esther Mertovou, která v roli Markétky opět ukázala precizní pěveckou techniku a krásně znělý hlas, zároveň asi nejvíce dokázala překonat limity libreta a polidštit svou postavu. Na velmi malém prostoru (vlastně jde jen o jednu píseň) zaujala svým suverénním a zároveň citlivým zpěvem Zora Jandová v roli Žebračky (v původním nastudování hrála Satana).

K postavě Satana byly přidány jeho Stíny a role byla rozdělena mezi čtveřici hereček (Viktória Matušovová, Ivana Vaňková, Svetlana Janotová a Diana Velčická), jejich herecká i pěvecká souhra mě bavila.

Titulní úloha musí být pro Dušana Vitázka fyzicky i emocionálně náročná, prochází celým představením, jeho scény jsou většinou citově velmi vypjaté. Po herecké stránce se mu daří vytvořit zpupného člověka, jehož postupně dohánějí jeho vlastní viny, pěvecky ovšem s rolí poněkud zápasí. Na premiéře mu to v těch nejobtížnějších místech jeho role párkrát docela ujelo.

Brněnský Bastard je docela náročné dílo, jsem zvědavý, jaký bude mít úspěch u diváků. V 90. letech předvedl fenomenální tažení, ale muzikálový žánr se za ty roky přece jen posunul, dnes už patrně nebude takovým zjevením jako kdysi. Pokud se člověk dokáže vyrovnat s nedějovou, spíše meditativní strukturou, má ale toto dílo co nabídnout i dnes.