Shakespearova pozdní romance Bouře nebývá uváděna příliš často, zato se ale celkem hodí k vizuálnímu pojetí divadla, které je vlastní režisérskému tandemu SKUTR. Na Letních shakespearovských slavnostech stvořili obrazově a pohybově zajímavou podívanou, jejímž hlavním motivem je lidskost a schopnost odpuštění.

Bouře v sobě zahrnuje motivy z mnoha předchozích her alžbětinského dramatika, Skutři tento princip ještě posilují tím, že ve své letní inscenaci skutečně citují některé Shakespearovy hry. Výraznou složku inscenace tvoří stupňovitá scéna Jakuba Kopeckého, důmyslné kostýmy Simony Rybákové a hlavně atmosférotvorná hudba Petra Kalába.

Prospero je další velkou shakespearovskou rolí Davida Prachaře. Je to režisér veškerého dění, který je nad věcí, může si dovolit zcizující promluvy, zároveň to ale není žádný mudrc odtržený od lidského hemžení. Prospero dokáže být krutý, pomsta je jedním z jeho životních pohonů. Nakonec se ale silnějším motivem jeho jednání ukáže otcovská láska a prostá lidská schopnost odpouštět.

Velice zdařilý výkon podává v roli Prosperovy dcery Mirandy Eliška Křenková. Mladá dívka neznalá civilizace je komicky popletená setkáním s lidmi, zároveň je pubertálně přidrzlá ve vztahu k otci a koketně vypočítavá při námluvách s Ferdinandem. Zdeněk Piškula má jako Ferdinand docela těžkou pozici, jeho postava se asi nejvíce blíží bezproblémově kladnému hrdinovi. Piškula dokáže postavu polidštit drobnými vtípky, které ale jeho hrdinu nijak neshazují.

Problematické je pojetí komediálních postav Steffana a Trinkula. Marek Daniel a Josef Polášek si je upravují k obrazu svému, což by nutně nevadilo, u Shakespeara tyto lidové postavy nacházíme často, lehký humor u něj vyvažuje vážnější témata. Daniel s Poláškem do toho šlapou poměrně intenzivně, daří se jim tak napůl. Hodně jejich vtipů má nicméně zcizující podstatu, což nutně vede k tomu, že jejich dějová linka, ve které se částečně zrcadlí Prosperův životní příběh, vede do ztracena. Témata jako zrada přítele nebo touha po moci jsou zatlačena do pozadí.

Domorodec Kaliban je Radúzem Máchou zahrán bez pitvoření, je to obyčejný člověk, zrůdu z něj dělají jen řeči ostatních. Jeho touha po vymanění z otroctví je pochopitelná.  Zábavné je pojetí ducha Ariela Csongorem Kassaiem.

Skutři vytvořili přístupnou a dobře sledovatelnou inscenaci. Možná šlo jít u některých postav hlouběji, aby divák lépe pochopil jejich motivace, některá témata obsažená ve hře jsou spíše jen načrtnuta, ty hlavní jsou ale ztvárněna celkem dobře.