Nová umělecká šéfka Husy na provázku Anna Davidová se svým inscenačním týmem naťukla velmi aktuální téma, kterým je stárnutí obyvatelstva a s tím spojené problémy. Stáří a neduhy z něho vyplývající se dnes zhusta zavírají za zdi domovů pro seniory, naše na výkon a produktivitu orientovaná společnost si s tímto fenoménem neumí úplně poradit. Lékařská věda značně pokročila a lidé se dožívají čím dál vyššího věku, což ale také znamená, že je mnohem víc lidí, kteří se na konci života potýkají třeba s Alzheimerovou chorobou a jejich blízcí nemají kapacitu na to, aby se o ně postarali v domácích podmínkách. Strach ze stáří se spíše prohlubuje, než aby mizel.

Inscenace Domov na konci světa svým konceptem trochu připomene mikuláškovské kusy z Divadla Na zábradlí - jedná se totiž o sled scének s jednotícím tématem. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Zatím Mikuláškovi se většinou daří jednotlivé výstupy pointovat a vytvářet zajímavé mikropříběhy, v Huse je právě tohle největším problémem. Jednotlivé výstupy se nedostanou dál než k banálnímu konstatování stavu věcí - spor o to, kdo se postará o stárnoucího příbuzného, neschopnost přijmout zhoršující se duševní stav seniorů a podobně. Někdy je to podané s lehkým černým humorem, jindy navážno, o větším emocionálním zásahu se tady ovšem mluvit nedá.

Rozdílnost přístupu k seniorům ve hře reprezentují dvě postavy - zdravotní sestra či snad ředitelka domova (Ivana Hloužková) je cynická a snaží se tvářit, že žádné problémy neexistují. Nová uklízečka (Sylvie Krupanská) je naopak empatická, staré lidi nebere jen jako inventář, ale snaží se jim skutečně pomoci a pochopit jejich pocity. Celé je to provázené dokumentárními vsuvkami, v nichž staří lidé vyprávějí o svém životě a potížích, se kterými se potýkají.

Řekl bych, že základní problém je už v textu hry (nevím, nakolik byl pevně daný a co vzešlo až ze zkoušek), který režii a hercům nedává moc šancí na silnější výpověď k jiné emocionálně velmi silnému tématu. Nakonec asi nejpovedenějším výstupem je úplný závěr, ve kterém se na scéně objeví dva skuteční senioři a svým tanečním vystoupením vnášejí do chmurného konceptu jakousi naději na to, že ani to stáří nemusí být vždy vnímáno jen negativně.