Ve své poslední hře se britský dramatik Tom Stoppard vrátil ke svému rodokmenu a židovskému původu. Hra Leopoldstadt je rozsáhlou freskou o životě bohaté židovské rodiny žijící ve Vídni na konci 19. a začátku 20. století. Stoppard se ve hře zaobírá především kořeny antisemitismu, který měl své kruté vyústění v podobě holocaustu.

Zatímco první část představení zachycuje secesní Vídeň, kde je většina debat (třeba o vytvoření židovského státu) spíše akademická, ve druhé polovině se ocitáme v době sílících nacionalistických tendencích a posléze vzestupu fašismu a anšlusu Rakouska. Samotné hrůzy války autor na jeviště nepřevádí, jejich vliv na existenci přeživších však ukazuje závěrečná scéna hledání vlastních kořenů ze strany nejmladšího člena rodinného klanu Merzových, který byl v emigraci vychován jako Angličan (stejně jako samotný Stoppard).

Mezi témata hry zapojuje Stoppard i svou oblíbenou  matematiku, psychologii, historii či umění. Hraje se o vážných věcech, v textu je však přítomný i jemný humor, který strastiplnou životní cestu jedné rodiny vhodně doplňuje. Na malém prostoru je třeba vykreslit značný časový úsek a vysvětlit mnohé z tisícileté židovské historie, což vede k tomu, že hra místy sklouzává ke značné didaktičnosti, Stoppardovi se úplně nepovedlo uhlídat, aby třeba rodinná večeře nepůsobila spíš jako univerzitní přednáška.

Postav vstupuje do děje značné množství a žádnou není možné prohlásit za hlavní, takže zorientovat se v rodokmenu není právě snadná záležitost. Herecky je ale inscenace Radovana Lipuse povedená, nikdo tu sice výrazně nevyniká, ale celý ansámbl slouží celku.

Rozporuplnost inscenace tkví především v tom, že střídá trochu rozvleklé pasáže se silnými momenty, mezi které patří i závěr, v němž se dozvídáme, jaký osud potkal všechny členy rodiny a jako ozvěna se postupně jevištěm rozléhá jediné slovo - Auschwitz.