Nový český muzikál Doktor Faust se těžko hodnotí. Na jedné straně tu jsou zřetelné limity a problémy této produkce uváděné v Divadle na Maninách, na straně druhé mi ovšem přijde veskrze sympatická snaha mladého tvůrčího týmu nijak si cestu neulehčovat a jít za svým cílem.

Dílo, které patrně vznikalo ve skromných podmínkách, tak třeba diváci uslyší za doprovodu živého orchestru, což není v Praze samozřejmostí, z nahrávky často zní i ambiciózní hudební kusy. Divadelní prostor poblíž holešovické tržnice není úplně přizpůsoben pro velkolepou muzikálovou show, nemusí být tedy vůbec jednoduché nalákat diváky, kteří jsou léta zvyklí chodit na muzikály jinam.

Na výpravě Doktora Fausta je znát nižší rozpočet, kašírované kulisy a jednoduché kostýmy ovšem doplňuje zdařilé líčení. Ale co, nikdo se tu nesnaží o muzikál superlativů, chudší výpravu lze odpustit, ta strohost mi přijde sympatičtější než leckdy kýčovité projekce, jejichž užíváním jiné projekty nahrazují pořádnou scénu.

Od muzikálu člověk pochopitelně neočekává, že bude věrnou adaptací životního díla Johanna Wolfganga Goetha, je jasné, že si tvůrci vezmou jen některé motivy, z nichž si poskládají vlastní příběh. Nejinak k tomu přistoupil i Jan Batysta, který oslabil motivickou linii sázky mezi Nebem a Peklem, ostatně těmto kategoriím nepřisuzuje jednoznačně kladná a záporná znamínka. Libreto se soustředí spíše na člověka, jeho touhy a přání, která je třeba si začít plnit, dokud je čas. V opačném případě mu totiž nezbude nic jiného než hledat štěstí v podpisu smlouvy s ďáblem.

Na můj vkus ovšem Batysta zbanalizoval předlohu příliš, Faust je tak redukován spíše na romantický příběh o lásce k Markétce. Kdybych měl poselství, které dílo předává, zjednodušit, říká v nadsázce toto: "Neseďte doma na zadku, zahrabaní v knihách. Jděte ven, někoho si najděte, dokud máte tu možnost. Později byste toho mohli litovat."  I přes výše uvedené se ale hlavní myšlenka, že člověk má vyhrazen na světě jen omezený čas, který by neměl promarnit, z díla neztrácí.

Texty písní si občas vypomohou jednodušším rýmováním, ale lze ocenit, že se snaží posouvat příběh, nejsou jen výplní mezi činoherními scénami. To je výhoda, protože hudební pasáže jsou zřetelně silnější než ty činoherní.

Hlavní zásluhu na tom má hudba Vojtěcha Adamčíka, její poprockový styl mi docela seděl. Najdou se tady chytlavé melodie (Sabat) i jímavé árie (Láska není hřích), interpretům dává Adamčík možnost pěvecky vyniknout. Navíc je sympatické, že se nesnažil pouze napsat poslouchatelné písně, ale celý muzikál prokomponoval opakujícími se hudebními motivy vztahujícími se k postavám či situacím.

Inscenaci by slušela trochu invenčnější režie, kompozice scén se po čase začíná opakovat (Faust uprostřed, našeptávající představitelé Mefista po stranách). Abych nebyl nespravedlivý, tak povedenou mizanscénu se podařilo vybudovat ze smrti Markétčina dítěte, kdy je celá tragická událost jen na pozadí symbolicky naznačena tím, že je dítě předáno do rukou nedávno zesnulé Markétčiny matky. S nepočetnou (ale dobře sehranou) company pracuje režisér David Cody nejasně, v některých scénách nemá sbor na jevišti (kromě posouvání kulis) opodstatnění. Vzhledem k nepříliš prostornému jevišti se členové company nemohou příliš "rozjet" ani po stránce taneční, což je škoda, protože choreografka Petra Parvoničová už nejednou dokázala, že dokáže vymyslet zajímavé aranže.

V hodnoceních psaných krátce po premiéře se objevovaly stížnosti na špatný zvuk. Tento problém se ale podařilo vyřešit, na mnou zhlédnuté repríze bylo sólistům rozumět velice dobře. Čímž se dostávám k asi největší přednosti tohoto muzikálu, a to jsou pěvecké výkony. Ty byly často vyloženě nadprůměrné, ať už v případě zkušeného Zbyňka Frice v roli Fausta, tradičně vynikající Elis Ochmanové v úloze ženského pólu Mefista, rozsahem udivující Natálie Grossové hrající Markétku nebo na malém prostoru zaujmuvší Kateřiny Herčíkové ztvárňující čarodějku Iklil.

Po herecké stránce by se dalo ještě leccos vypilovat, ve druhé části třeba Jakub Mauer hraje omlazeného Fausta spíše jako rozjíveného mladíka než starého a zkušeného muže v mladém těle. Většina postav ovšem nemá na výraznější propracování charakterů ani moc prostoru, jelikož děj pádí kupředu bez nějakého většího zdržování. To má za následek celkem příjemnou stopáž dvě a čtvrt hodiny.

Mám-li to shrnout: na Doktora Fausta bych se nebál zajít, pokud ovšem člověk nečeká bezchybnou muzikálovou podívanou, potom je třeba hledat jinde. Zároveň se ale domnívám, že sledovat případné další počiny tohoto tvůrčího týmu nemusí být od věci, potenciál totiž má.