Je s podivem, že se hra Billyho C. Davise Odvolání dostává na česká jeviště až nyní, ačkoliv byla napsána už někdy v 80. letech. Inscenace Divadla v Řeznické totiž ukazuje, jak lze s minimálními prostředky dosáhnout výrazného účinku. Davisův kus stojí na silných dialozích, které mají zásadní téma nutící k zamyšlení, zároveň ale nejsou nudnou disputací, ale živou a vtipnou konfrontací mezi dvěma životními postoji.

Na jedné straně je mladý čekatel na vysvěcení Mark, který je takovým rebelem uvnitř konzervativní katolické církve. Filip Cíl ho ztvárňuje na pomezí klackovitého mladíka, který ve svém "svatém" nadšení zpochybňuje autority a snaží se vnést čerstvý vánek do léta zavedených struktur, a hloubavého člověka, jehož už omrzel hýřivý život a hledá smysl své existence v pomoci druhým. Jenže je konfrontován s realitou, ve které je duchovní pomoc spíše snahou neublížit sám sobě.

Jeho protipól představuje populární otec Farley, kterého ztvárnil Miroslav Táborský, jenž celý kus i sám režíroval. Jeho kněz má sklony k alkoholismu, je extrémně citlivý k názorům ostatních, a tak jsou jeho kázání především snůškou toho, co chtějí jeho "ovečky" podle něj slyšet. Nejprve má snahu zpupného mladíka předělat k obrazu svému, postupně je ale jeho nadšením nakažen, rekapituluje svou profesní pouť a objevuje svá selhání.

Oba postoje jsou legitimní a herci je dokáží divákovi zprostředkovat tak, že oběma aktérům dokonale rozumí. Není to tak o nějakém střetu dobra se zlem, ale o vyjasňování si otázky, co jsme ochotni obětovat pro své ideály. Asi každý se někdy setkal se situací, kdy proti svému přesvědčení zvolil řešení, kterého ho nenutilo vyjít ze své komfortní zóny. Sled kompromisů ale nakonec může vést k tomu, že se člověk z tohoto kolotoče již nedokáže vymanit...

Hra se odehrává v prostředí katolické církve, může tak na první pohled působit odtažitě, zvlášť v ateistickém Česku. O víře v Boha však Davisovo drama nevypráví, řeší se tu konflikt uvnitř člověka, který vlastně s vírou nemá nic společného.

Odvolání ke své působivosti nepotřebuje žádné vnějškové prostředky, celou výpravu tvoří jeden stůl, dvě židle a kazatelský pultík. Přesto může vnímavému divákovi přinést zážitek z precizního herectví (zvlášť Táborský přesně vystihuje vnitřní proměnu postavy) a chytrých dialogů.