Antonius a Kleopatra patří k nepříliš hojně uváděným Shakespearovým tragédiím. On to inscenačně vůbec není lehký kus - děj je rozprostřen do zhruba deseti let, WS tu hojně využíval techniku, kterou bychom dnes mohli nazvat metodou filmového střihu, a navíc příběh zalidnil mnoha postavami se složitými vztahovými vazbami.

Stejně jako v jiných dramatikových hrách tu nejde o nějakou historickou přesnost, ale spíš snahu na příkladu z historie (a možná spíš z mytologie) ukázat problémy současníků. Antonius a Kleopatra akcentuje rozpor mezi rozumem a povinnostmi vyplývajícími z vysokého politického úřadu a citem, silnou vášní, která člověka nutí dělat chyby a přešlapy vůči dobové etice.

Režisér Stanislav Moša se rozhodl antický příběh inscenovat jako velké plátno, nějaký zajímavý klíč se mu ale k Shakespearově hře nalézt nepodařilo. Scéna Christopha Weyerse je na první pohled efektní, její přestavby ale působí zbytečně, jelikož se tím prostředí změní jen zcela nepatrně. Škoda, že střet protikladů, který je na hře možná to nejzajímavější, se scénou vystihnout nedaří, protože římské i egyptské lokace působí unifikovaně. Lépe se toto daří vyjádřit v kostýmech, jejichž autorkou je Andrea Kučerová. Není ovšem příliš jasné, proč kostýmy vyhlížejí sice stylizovaně, ale víceméně současně, v Mošově úpravě totiž žádné výraznější aktualizace nenajdeme.

Hraje se ve skvělém překladu Jiřího Joska a je znát, že Antonius a Kleopatra je prací již zkušeného autora, mnohé slovní obraty jsou skutečně vybroušené. Hercům text problémy nedělá, s charakterizací postav je to trochu horší, inscenaci jakoby chybělo napětí.

Jakub Uličník hraje Octavia jako nevýrazného, průměrného muže, těžko říct, zda to bylo režijní zadání, úřednické pojetí politicky nejsilnější postavy dává smysl, ale střetu s Antoniem pak chybí grády. Ivana Vaňková ztvárnila Kleopatru jako sice vášnivou, ale hlavně rozmazlenou a mondénní ženu, která dobře ví o svém sex-appealu a dokáže ho používat k manipulaci mužů. Těžko ale uvěřit, že by zkušený a životem dost otlučený Antonius (Petr Gazdík) tohle všechno neprohlédl. Gazdík ho modeluje spíš jako muže rozumného než někoho, kým by cloumaly neovladatelné emoce.

Patrně nejzajímavější postavu hry se podařilo vytvořit Michalu Isteníkovi. Jeho Domitius Enobarbus je glosátorem veškerého dění, je to soustředěný pozorovatel, kterému je hlavním cílem jeho vlastní prospěch, ale jehož ještě neopustily zbytky svědomí, a tak nedokáže unést Antoniovo šlechetné gesto poté, co ho zradí a přejde na stranu Octavia.