Přiznám se, že jsem při zaregistrování prvních informací měl z inscenace Hedwig a její Angry Inch trochu strach. Nejsem žádným velkým příznivcem formátu stand-up comedy, navíc kolem genderových otázek se v dnešní době našlapuje dosti opatrně, hlavně aby se nikdo necítil dotčen, přičemž takový přístup bývá spolehlivým zabijákem zábavnosti i sdělnosti. Obavy to ovšem byly liché - muzikál Johna Camerona Mitchella a Stephena Traska vznikl již v roce 1998, takže si s nějakou korektností hlavu neláme a divák se dočká i poměrně drsných vtipů.

Žánrově se rozhodně nejedná o mainstreamovou záležitost, ale kombinace stand-up výstupů, muzikálových prvků a rockového koncertu působí velice atraktivním dojmem. Traskova hudba je navíc opravdu povedená, nejspíš by Hedwig fungovala i v koncertní verzi. Hlavně song Sugar Daddy téměř zvedá ze sedadel.

Prostor Malostranské besedy dává představení lehce komunitní rozměr, člověk se cítí, jako kdyby byl v nějakém undergroundovém klubu, kde sleduje vystoupení kontroverzní východoněmecké divy. Inscenace není nic pro citlivé diváky, protože hudba duní, až zaléhají uši, a stroboskop dotváří psychedelickou atmosféru. Čtyřčlenná kapela podává skvělý výkon, jen místy trochu přehlušuje zpěv, takže textům písní je obtížnější porozumět.

Přebásnění písňových textů Petrem Soukupem je na slušné úrovni. Potěšující je fakt, že se tvůrci nebáli drobných funkčních aktualizací - v inscenaci tak lze nalézt odkazy na české reálie i současné celospolečenské problémy.

Role Hedwig je velkou příležitostí pro pražskou muzikálovou stálici Romana Tomeše. Pěvecky náročný part zvládá bez problémů, překvapilo mě ovšem jak s reprízami vyzrál jeho herecký výkon a zvláště schopnost reagovat na podněty, což bylo v některých ohlasech z premiéry kritizováno. Jeho Hedwig je zábavná, nesnesitelně sebestředná i dojemně bezbranná, je to osoba ve stejné míře zraňovaná jako zraňující. Tomeš dává postavě zřetelné rysy egocentrické touhy po pozornosti, ale zároveň ji neztvárňuje zbytečně afektovaně. Pod nánosem šminek a kostýmů je znát bolest z nepochopení a nedostatku lásky.

Skvěle ho doplňuje Elis Ochmanová, která převzala roli Yitzhaka za Vendulu Příhodovou. Zpočátku nenápadnou a odstrkovanou postavu dokáže Ochmanová dostat na výsluní interpretací písně Ty gigolo. Navíc právě skrze postavu Yitzhaka dochází na konci Hedwig k jakémusi smíření v katarzním finále, v němž oba interpreti dokáží vdechnout písni Vinyla (v originále Midnight Radio) nesmírně silné emoce.

Inscenace debutujícího režiséra Pavla Košatky má svižný začátek, který svým vtipem diváka rychle vtáhne. Zhruba ve dvou třetinách představení sice začne tempo lehce upadat, ale na to dá zapomenout emotivní finále. Hedwig zkrátka vnáší do pražských muzikálových vod svěží vítr.