Text Heinricha Müllera není klasickou divadelní hrou s postavami a příběhem, je to spíš taková divadelní esej na téma revoluce. Základem je konkrétní situace - snaha tří francouzských revolucionářů vyvézt VFR až na dalekou Jamajku a osvobodit tam místní černošské obyvatelstvo z područí otrokářů. Výchozí situace je pro Müllera i režiséra Jiřího Pokorného odrazovým můstkem k myšlenkám o smyslu revoluce a násilí v politickém boji.

Téma může vypadat na první pohled vyčpěle, ale otázka vývozu politických myšlenek do zcela jiného kulturního prostředí je žhavým problémem. Inscenace poměrně přesně demaskuje směšnost takové snahy, kdy vnímání kontextu dané kultury je nezbytnou součástí úspěchu mise. Neexistují žádné univerzálně platné politické systémy, které by bylo možné aplikovat kdekoliv bez ohledu na tamní podmínky.

Interpretovat Müllerův filozofický text je ovšem evidentně trochu oříšek. Pokorný brněnskou inscenaci zahalil do dekadentního hávu, celé to připomíná jeden dlouhý horečnatý sen. Bohužel to přehnal s expresivností vyjádření a v křiku a zmítání těl revoluci doslova utopil.

Krev a pot jako ingredience každé revoluce si jistě zaslouží naléhavé zobrazení, ale v Pověření je té naléhavosti tolik, že po čase začne být spíše otravná. Přitom se v inscenaci nacházejí silné okamžiky, jsou to většinou ty ztišenější. Nejvíce zvoleným přístupem trpí ústřední trojice revolucionářů (Z. Humpolec, J. Svoboda a L. Štěpánek), jejichž protagonisté jsou skoro po celou délku inscenace nuceni modelovat své postavy takřka výhradně za pomoci exaltovaného ječení, vzájemných fyzických ataků a svíjení se na zemi.

Pověření je sympatické tím, že se snaží jít neprošlapanou cestou, HaDivadlo se nebojí uvést razantní text, který je divácky nesnadno uchopitelný, a tudíž nelze čekat, že by vznikla inscenace, která bude mít nějakou dlouhou životnost. Samotná realizace tohoto textu ovšem úplně šťastná není. Návštěva tohohle kusu přesto smysl má.