Na Letní scéně Musea Kampa byla téměř stejným inscenačním týmem uvedena již třetí životopisná hra. Nová inscenace, která byla vytvořena k 80. narozeninám zpěvačky Marty Kubišové, je ze zmíněné trojice asi nejpovedenější. Na nic moc si nehraje a využívá sílu písní Kubišové i jejího místy pohnutého životního osudu. Ten se vesměs daří i dávat do dobových souvislostí.

Inscenace Marta se skládá ze dvou dost odlišných polovin. Zatímco ta první je spíše recitálem, v němž hrají prim písně a činoherních scén je rozehráno minimum, ve druhé půlce už se tvůrci naopak soustředí spíše na životní peripetie slavné zpěvačky, její boj s režimem i osobní tragédie, což se obejde téměř bez hudby. Je to řešení logické, Kubišová měla v době normalizace zákaz vystupovat.

Chronologicky uspořádaná inscenace režisérky Adély Laštovkové Stodolové zachycuje život Kubišové do roku 1989. Podobně jako u předchozích produkcí na Kampě mi přišlo, že se libreto občas až příliš drží při zemi a úplně se nedaří budovat divadelně silné obrazy. Výjimkou je nápadité řešení srpnového vpádu vojsk Varšavské smlouvy, v němž praskající balónky symbolizují zmařené lidské životy. Emocionálně působivé je i repetitivní využití refrénu skladby Mama.

Pochybnosti mám o řešení závěru. Asi chápu, že se tvůrci chtěli vyhnout tomu, co všichni podvědomě očekávali - totiž, že Marta z balkonku zazpívá Modlitbu pro Martu. Jenže ne všechna očekávání bořící řešení musí být úplně šťastná, k vygradování celého představení by tu skutečně lépe posloužilo možná nenápadité, ale logické zakončení. Modlitba pro Martu tak sice v představení zazní dokonce dvakrát, ale její působivosti není využito na sto procent.

Hana Holišová v hlavní roli dokáže bez problémů zvládnout Martu ve všech hereckých polohách - veselou mladou holku, skromnou ženu i zlomenou matku, která přišla o dítě. Rovněž pěvecky nemá žádné problémy s repertoárem Kubišové písní. Vedlejší postavy jsou podány ve výrazné zkratce a s lehkou nadsázkou. Denis Šafařík hraje Václava Neckáře jako naivního hošíka, daří se mu pohybově. Nepřišlo mi, že by Zuzana Stavná nějak výrazně karikovala Helenu Vondráčkovou, se zpěvem ale dost zápasila a ne vždy zrovna úspěšně.

Marta je celkem příjemným zpestřením divadelního léta, jako připomenutí zajímavého osudu populární zpěvačky funguje celkem dobře. Za zmínku pak ještě stojí, že všechny písně jsou naživo interpretované kapelou složenou z herců ve vedlejších rolích, což je mimořádně funkční řešení.