Texty Rolanda Schimmelpfenniga mohou nepřipraveného diváka zmást. Ani Černá voda není výjimkou, autor tu bleskurychle střídá časové roviny, herci volně přejímají identitu různých postav, dialogů je minimu a o osobách se mluví většinou ve třetí osobě.

Schimmelpfennig je velice zručným autorem, takže dokáže touto technikou podat ve slušivém balení i relativně banální příběh. Skupina mladých lidí se setká na nočním koupališti, částečně jde o Němce z vyšší společenské vrstvy a z části o potomky tureckých přistěhovalců. Magický okamžik měsíčné noci však všechny nějak spojí, jejich životy se propletou, v daný okamžik se zdá, že osudově a nenávratně. Následuje ale vystřízlivění, druhou časovou linii hry tvoří totéž město o 20 let později. Vše se změnilo - někdo udělal kariéru a brzy se stane ministrem vnitra, někdo pracuje v supermarketu a bydlí stále v tomtéž oprýskaném bytě...

Režijní rukopis Michala Háby má velký podíl na poetickém vyznění celé inscenace. Tok Schimmelpfennigovya textu Hába rytmizuje drobnými změnami prostředí, atmosférotvornou hudbou i zhudebněním ústředního repetitivního motivu. Divák se tak lehce nechá přenést do světa, kde je přímo hmatatelně cítit běžící čas a kde na něj naplno dopadá fakt, že okamžiky štěstí jsou prchavé a nelze je zachytit.

Hra měla v Německu premiéru v roce 2014 a autor v ní řeší také soužití s tureckou menšinou, které se v době přistěhovalecké krize stalo dost palčivou otázkou. Tato linie je v hradecké inscenaci přítomna spíše vnějškově, v českých poměrech je přece jen otázka koexistence s významnou náboženskou minoritou méně aktuální a našim zkušenostem vzdálená.

Hradečtí herci jsou uvyklí pracovat i na méně tradičních textech, ani se Schimmelpfennigem neměli větší potíže, byť na ně tato hra klade docela velké nároky, co se týče tempa a přesnosti replik, skoro jako kdyby hráli ve vázané řeči.