Co se na Drábkově svérázné úpravě operety Netopýr opravdu povedlo, jsou hudební čísla. Drábek a jeho dvorní skladatel Darek Král nezůstali jen u písní z Netopýra, ale udělali takový průřez operetním repertoárem (ne náhodou je představení rámováno jako televizní pořad Pletky paní operetky). Všem těm skladbám od Strausse, Nedbala či Offenbacha dal Král nové hudební aranžmá a jsou upraveny tak, aby je zvládl odzpívat i činoherní soubor. Ten se do toho pouští s velkou vervou a třeba takový Cikánský baron posílá přes rampu do hlediště neuvěřitelnou energii.

Bohužel všechno ostatní už se povedlo podstatně méně. Režisér David Drábek si vzal, jak je jeho zvykem, z předlohy jen základní syžet a vše ostatní předělal k obrazu svému. To, co mu tak báječně vycházelo třeba u Figarovy svatby, však u Netopýra vyznívá trochu rozpačitě.

O první polovině lze říci, že má slušné tempo a několik povedených gagů se zde také najde, byť ne v takové míře jako v jiných režisérových inscenacích. Také si nelze nevšimnout, že Drábkův humor v Netopýrovi poněkud zhrubl, méně je satirických šlehů mířících do současnosti, více jednoduchých fórků útočících na první signální. Nicméně to všechno dost zachraňují herci, kteří disponují komickým talentem a dokáží situace podávat ve výrazné nadsázce. Vynikající jsou především Jan Sklenář jako Gabriel Eisenstein, Natálie Holíková coby komorná Adéla a Jakub Tvrdík v roli cikánského barona Orlowského.

Druhá polovina je o poznání slabší. Humor se téměř vytrácí, herci uberou na expresi a nadsázce, celá inscenace najednou výrazně zcivilní. Jenže nevázaná atmosféra první části není po přestávce nahrazena ničím nosným. Poselství, že i vládci jsou obyčejní lidé se svými problémy, ke kterým bychom neměli bezmyšlenkovitě vzhlížet, vyznívá dost jalově.

Dojem nakonec zachrání medley na závěr, které je možné na Netopýrovi tím nejlepším. Jinak se jedná o patrně nejslabší Drábkovu inscenaci v Hradci Králové. Ale i mistr tesař se někdy utne...