Faust sice patří k archetypálním postavám a Goethova hra k divadelní klasice, vidět ji ovšem na jevšti je spíše vzácnost. Respektive občas se v divadlech objevuje, ale ve výrazně krácené verzi. Nelze se divit, dílo je to rozsáhlé a to se ještě většinou hraje jen první díl, ve kterém je středem pozornosti Faustova milá Markétka. Druhý díl se pak neuvádí takřka vůbec.

Liberecký Faust si proto zaslouží pozornost, jelikož je to rozsáhlá divadelní freska trvající téměř tři a půl hodiny. Kromě prvního dílu Fausta si režisér Ivan Rajmont v závěru vypomohl i drobnou výpůjčkou z dílu druhého. Inscenace nabízí divákovi různé polohy - filozofující, na pozornost nesmírně náročné pasáže (zvláště v první polovině), klasický milostný příběh i surrealistické výjevy (orgie).

Zajímavé je scénografické řešení - Malé divadlo je přestaveno do podoby arény, diváci sedí podél ovou stran dlouhého jevištního mola, které je z obou stran zakončeno červenou oponou. Přestavby jsou rychlé a herci důmyslně využívají veškerý prostor (včetně častých nástupů z podlahy). Svícení, dým, použitá hudba - to všechno zvyšuje efektnost celé podívané. Na oblastní divadlo překvapí také odvaha použitých prostředků, jejichž využití ovšem není samoúčelné (nahota).

Úvodní scéna rámující představení jako divadlo na divadle by nejspíš šla vypustít, jelikož k tomuto rámování se režisér vrací už jen jednou během celého představení. Poněkud sporné je použití překladu Otokara Fischera, který je sice libozvučný, ale přece jen místy zní trochu archaicky.

Co se týče hlavních rolí, tak jsou obě rozdvojené. Starý Faust je v podání Václava Helšuse člověkem zahořklým, který si uvědomuje, že svůj život promrhal a ani na jeho konci není blíž poznání pravdy o světě. Druhou příležitost už ale mít nebude, nabídka pokušitele Mefista je tak ďábelsky přitažlivá. Tomáš Váhala, který hraje omlazeného Fausta, dává titulnímu hrdinovi dávku sobectví i opravdové touhy poznat svět.

Také postava Mefistofela je rozdvojena - ztvárňují ji (často naráz) Martin Polách a Veronika Korytářová. Polách je mužským principem, jeho přístup je přímočařejší, Faustovo hledání je pro něj zdrojem zábavy i rozčílení. Korytářová hraje Mefista jako kluzkého svůdce, nabízí mnoho, ale nejednoznačnost jejího podání přesně odpovídá onomu notoricky známému: "té síly díl jsem já, jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná". Korytářová je jednoznačnou hvězdou Rajmontovy inscenace a nominace na Thálii byla oprávněná.

Karolína Baranová ztvárňuje Markétku jako prostou dívku, která ale není naivní holčičkou podléhající Faustovu vlivu. Je trochu marnivá, spíš než naučená zbožnost je jí vlastní intuitivní morálka v kantovském duchu. Mohla by to být současná dívka, kdyby přece jen její "nechtěné" dítě, kvůli kterému se dočká pohrdání svého okolí, nebylo dnes anachronismem.

Není to jednoduchá inscenace, člověk z ní neodchází s touhou vidět ji brzy znovu, ale rozhodně má nad čím přemýšlet.