Srovnávat dvě různé inscenace téže hry je velmi ošidné, přesto se nedokáži vyhnout srovnání ostravské Lidské tragikomedie s verzí režisérky Hany Burešové, kterou loni nastudovala v Dlouhé. Ivan Krejčí buduje Klímovu krutou grotesku realističtěji s menším důrazem na ony groteskní rysy jednotlivých postav. Hraje se víc o svobodě než o ideálech, Klímova životní filozofie je ve snové scéně setkání s Odjinudem akcentována především ve třetí části představení.

Hlavním tahounem je alkoholik Jarda Pulec, který v podání Šimona Krupy získává především podobu glosátora, který trpí krachem svých idejí a sarkasmus vůči bývalým spolužákům mu přináší alespoň nějaké uspokojení. V poslední scéně je jediný, kdo si zachoval alespoň zdání kvalitního života, což dává zkrachovalým a senilním kamarádům celkem znát (stejně jako to předtím dělali oni).

Marek Cisovský ztvárnil školometsky upjatého Kantorku s vytříbeným citem pro jemnou gestiku. V jednotlivých scénách jen drobnými změnami ukazuje vývoj postavy.

Velký komediální potenciál postavy erotomana Shoře dokázal parádně využít Michal Čapka. Nejvíce se mu přitom daří v závěrečném dějství, kde v jeho nahluchlém a ženou týraném Don Juanovi probleskují záchvěvy sukničkářství let dávno minulých.

Josefu Kalužovi se zase nejvíce daří ve druhé části, kdy je jeho milionář Emil Obnos jakýmsi moderátorem setkání abiturientů. Ve třetí části již na malé ploše nedokáže Obnose dostatečně zajímavě charakterizovat.

Odjinud je nejzáhadnější postavou celé Klímovy hry. Spíš než živým charakterem je studnicí životních pravd a filozofických úvah. Zatímco v Dlouhé ho Marek Němec ztvárnil jako éterickou bytost, Štěpán Kozub dává od začátku zřetelně najevo distanci mezi Odjinudem a jeho spolužáky. Chová se k nim povýšeně, ale s jistou blahosklonností člověka, který "vidí dál". V posledním dějství pak Klímovu filozofii vysvětluje fascinovanému Pulcovi rázně, nedává mu na výběr v přijetí Odjinudova božství.

V Aréně vznikla herecky podařená inscenace, která i přes složitě strukturovaný jazyk a značnou délku baví. Nicméně grotesknost, kterou Klímově hře vtiskla v Dlouhé Hana Burešové, podle mého názoru lépe zdůraznila onen základní princip autorovy filozofie - "všemu se smát a vším opovrhovat".

Uvítal bych také, kdyby si v ostravské inscenaci odpustili něolik prvoplánových fórků, jako je Pulcovo močení v závěrečném dějství, nebo kopulační pohyby při uklidňování Kantorkovy dcery Doubravky.