Dystopický román George Orwella 1984 je právem řazen k největším literárním dílům 20. století. Autor v něm v roce 1948 dost jasnozřivě předpověděl postupy některých totalitních režimů. Ve Švandově divadle se Orwellova stěžejního díla ujal režisér Dodo Gombár. Výsledek sice nenechává člověka na pochybách, že je toto podobenství stále aktuální, divadelně ovšem zásadní posun nepřináší.

Gombár adaptuje Orwella celkem věrně, aktualizací netřeba, pouze na několika místech zazní úryvky z knihy Psychologie davu Gustava Le Bona a ani těch by myslím nebylo zapotřebí. Od náhledu do reality totalitního režimu přes naději na svobodu, kterou vzbuzuje zakázaný vztah a účast v odbojovém hnutí, se inscenace dostává k odhalení mechanismů moci, které diktatury využívají k ovládnutí jedince.

Mnohé z toho, co se zrodilo v Orwellově fantazii, je dnes smutnou realitou - kamery člověka sledují téměř nonstop a třeba v Číně jsou skutečně používány způsobem alá Velký bratr, upravování historie a dokonce i současnosti je dnes s rozvojem internetu jako základní formy komunikace něčím naprosto běžným, jak lze názorně pozorovat například v souvislosti s ruskou okupací Ukrajiny.

Začátek inscenace je zbytečně popisný, úmornou realitu všedních dní v nedemokratické společnosti by jistě šlo zpodobnit i svižněji. Lepší spád nabere představení až po seznámení Winstona Smithe s Julií, jejich tajný románek konečně dostává do hry napětí. Velkou zásluhu na tom má i Anežka Šťastná, která Julii vystavěla s nápaditou směsí bezbrannosti, roztěkanosti i živočišnosti.

Bohužel ve druhé části tempo opět upadá a až do konce už zůstane u divadelně nenápaditého předávání Orwellových myšlenek. Skoro celou druhou část tvoří výslechy ve vězení, kdy se scény mučení střídají s promluvami O´Briena o podstatě systému. Copak o to, Tomáš Petřík sice hraje svou postavu dostatečně uhrančivě, ale utáhnout tak velkou plochu se ani jemu nepodaří. Kašírované násilí na jevišti obvykle nevyznívá emocionálně tak silně, jak by si vážnost scény zasloužila. Smíchovské 1984 není výjimkou.

David Punčochář hraje v souladu s předlohou Winstona jako nenápadného muže, typ antihrdiny, od něhož by nikdo nečekal heroické skutky. Až bezvýchodnost marasmu, jemuž je nucen denodenně čelit v něm zabíjí strach a dodává mu odvahu ke vzpouře.

Inscenace Švandova divadla je dobrou příležitostí, jak se s Orwellovým dílem seznámit, jelikož režisér s dramaturgyní Martinou Kinskou převedli román na jeviště srozumitelně a celkem podrobně. Návštěva se bude hodit i středoškolákům, kterým by se při přípravě na maturitu nechtělo trávit čas četbou knihy. Člověka, který ale román 1984 zná, nemá inscenace čím překvapit. Únavná stopáž přes tři hodiny a pomalé tempo spolehlivě tlumí veškeré emoce, a tak tato verze hlubší dojem nezanechá.