Hra britského dramatika Petera Quiltera se zabývá osudy herečky a zpěvačky Judy Garland, kterou proslavila především hlavní role ve snímku Čaroděj ze země Oz, za kterou v sedmnácti letech dostala dětského Oscara. Její pozdější osudy už ale tak veselé nebyly, o čemž právě vypráví Quilterova tragikomedie.

Naštěstí se autor nechytil do pasti životopisných dramat, která se často snaží na ploše dvouhodinového představení zachytit celý život vybrané osobnosti, čímž nutně dochází k extrémnímu zjednodušení. Quilter se soustředil na časové období několik měsíců před smrtí Garlandové (zemřela v pouhých 47 letech na předávkování léky), na dobu jejího comebacku, kdy zahajuje šestitýdenní koncertní šňůru v Londýně.

Ačkoliv se jedná o komorní činohru situovanou vesměs do jednoho hotelového pokoje, diváci se dočkají i několika do češtiny přeložených písní z repertoáru Garlandové, na konci zazní v originále asi její nejznámější hit Over the Rainbow ze zmiňovaného Čaroděje ze země Oz. Vlastně jsem trochu litoval, že těch songů nebylo víc, jelikož se Studiu Dva povedlo nalézt ideální představitelku hlavní role. Monika Absolonová interpretuje písně nejen technicky dokonale, ale i herecky procítěně.

Absolonová představuje Judy jako ambivalentní personu. Dokáží být okouzlující a vtipná, ale jako mávnutím kouzelného proutku se z ní stává vulgární a sarkastická osoba, která umí zraňovat své blízké. Je to ale spíše obranný mechanismus, kterým skrývá nejistotu, již cítí při vystoupeních před publikem. Léta byla zvyklá svůj organismus povzbuzovat drogami, léky a alkoholem, nyní si uvědomuje, že bez nich už není schopná pracovně fungovat. S nimi ovšem taky ne...

Postava jejího snoubence (posléze i pátého a posledního manžela) má zajímavý vývoj. S Janem Nedbalem v roli Mickeyho Deanse se divák zpočátku dokáže velmi dobře ztotožnit. V emocionálně rozjitřených scénách působí jako maják racionality, trpělivě snáší všechny Judyiny proměny nálad, snaží se jí být oporou a nenechává ji opět padnout do spárů závislosti. Jenže toto vnímání Nedbalovy postavy je postupem času stále více zpochybňováno, když se Mickey začíná jevit jako prospěchář, který miluje spíš Garlandové slávu, než ji samotnou.

Bezvýhradnou láskou naopak Judy zahrnuje její klavírista, stárnoucí gay Anthony Chapman. Saša Rašilov dává jeho gestům jemnost a nesmělost, modeluje ho jako člověka, který už zažil mnohá životní zklamání a věří, že on a jeho nabídka (nikoliv sňatek s Mickeym) dokáží Judy zachránit. Rašilov dokáže velice dobře podat Anthonyho ironii a drobné, přesně načasované sarkastické poznámky.

Inscenaci režiséra Petra Gazdíka nechybí hlavně v první části humor, který vhodně odlehčuje nepříliš veselý konec života jedné velké umělkyně. Judy Garland nebyla jediná hvězda, kterou sláva semlela, inscenaci se daří divákům srozumitelně převyprávět příčiny jejího životního pádu. Začátek druhé půlky trpí menší ztrátou tempa, ale v závěru už se zase daří předat silné emoce bez toho, aby se zbytečně tlačilo na pilu.

Když se k tomu přidá naživo hrající kapela, vychází nám povedený koktejl hudby, zábavy a emocí, na který se vyplatí vyrazit.