Režisér Dušan D. Pařízek se na česká jeviště vrátil stylově - mezinárodní koprodukcí o výsostně českém fenoménu, jakým je Haškova postava vojáka Švejka.

Román Jaroslava Haška je hodně zatížen různými konotacemi, hlavní hrdina je téměř neodmyslitelně spjat s dobráckou tváří Rudolfa Hrušínského. Aby se oprostil od těchto nánosů, zvolil Pařízek jednoduchý trik - i když je celá jeho hra o Švejkovi, samotný Švejk se na jevišti vůbec neobjeví. Je souzen za dezerci ve stylu "o nás bez nás".

Pařízek si bere situace z Haškovy knihy, které využívá ke komplexní výpovědi o malém středoevropském prostoru, jeho problémech. To vše ovšem dělá s humorem, která je vlastní už předloze. Inscenace je z větší části hrána v němčině, objeví se ale i čeština a maďarština. Právě jazyková nedorozumění, chyby v překladu jsou zdrojem výsostné slovní komiky, nesou ale i vážnější poselství o neporozumění mezi sousedními národy. Je tu hmatatelná xenofobie, přičemž to není "výsada" žádného ze zobrazovaných národů, ale obecný problém.

Pařízkova zajímavě vystavěná inscenace nabízí pozoruhodné herecké výkony. Martin Baum v úloze generála Finka táhne první polovinu představení, kdy jako zupácký velitel přesvědčený o své pravdě ovládá nejen jeviště, ale i hlediště. Je pedantský, nutí všechny ke správné výslovnosti, k vrcholům jeho vystoupení patří zpěv české hymny. Zaujme i Peter Fasching jako podlézavý kadet Biegler, který pod maskou dobrosrdečnosti skrývá srdce byrokrata, jenž umožňuje bezchybné fungování smrtícího soukolí války. Nadporučík Lukášová v podání Ivany Uhlířové, která musí většinu svého partu zvládnout v němčině, je asi postavou nejméně zakomplexovanou, které ale možná právě nedostatek fachidiotství brání v kariérním postupu. Postavy českých svědků (Vladimír Javorský a Jiří Černý) vykazují typické české rysy "smějících se bestií", ironií se snaží bránit tomu, aby je mocnější nepřeválcovali.

Závěr inscenace vyznívá trochu do ztracena. Věřme ale, že je to tím, že Kauza Schwejk je jen prvním dílem plánované švejkovské trilogie.