S celkem odvážnou interpretací Ibsenova dramatu Heda Gablerová přišel v Jihlavě mladý slovenský režisér Tomáš Procházka. Do realistické hry přidal psychedelické prvky a mnoha divákům tím nejspíš dost zamotal hlavu. Ale aspoň je o čem přemýšlet...

První polovina působí jako herecky zdařilá, ale vesměs konvenční interpretace Ibsena. Hraje se v neútulně působícím prostředí obklopeném bílými stěnami, kde k sobě postavy mají daleko fyzicky i emocionálně. Druhá polovina pak překvapí svým vykloubením z budovaného fikčního světa. Tipoval bych, že se tvůrčí tým inspiroval u filmového režiséra Davida Lynche, nasvědčuje tomu krátký citát tohoto originálního tvůrce v programu, ale také přeměna scény v pokoj s rudě potaženými zdmi, který upomíná na místo mimo světy v kultovním seriálu Městečko Twin Peaks.

V okamžiku, kdy se postavy dostávají do tohoto pokoje, dochází k porušení dosud přísně chronologického vyprávění. Některé scény se bez zřejmého důvodu několikrát opakují, vždy s trochu jiným rozpoložením jednajících postav, dochází k přeházení pořadí některých scén. Také charakteristikou postav už si divák nemůže být jist - nepředvídatelně mění své chování klidně i uprostřed jedné scény, Heda chvíli mluví slovensky...

Procházka ve své inscenaci opakovaně vyvádí diváky z jejich komfortní zóny, schválně provokuje a v některých scénách se pohybuje na hraně snesitelnosti. Inscenace tak začíná děkovačkou, herci se uklánějí, člověk neví, jestli má tleskat. Na konci pak zase tleská, ale herci už nepřichází... Také opakování některých scén se dostává až do bodu, kdy se člověk začne ošívat, nepatřičně se pak může cítit i při vybičovaně expresivním výstupu Lenky Schreiberové v úloze tety Julinky ke konci druhé části představení.

Alexandra Palatínusová hraje Hedu jako chladnou ženu, kterou ale občas zaplaví silné emoce. Provází ji velká životní nejistota, sama neví, co chce, ale ví, že určitě nechce to, co se jí snaží vnutit okolní společnost. Velké nároky okolí do sebe koncentruje hlavně zmiňovaná postava tetičky, kterou Schreiberová hraje jako přehnaně ochranářskou a až nesnesitelně vemlouvavou osobu. Zdeněk Stejskal v roli Jörgena Tesmana pak vedle ní působí jako ušlápnutý mužíček, v čemž mu pomáhá i jeho drobná tělesná konstituce. Tesman by rád byl Hedě oporou, ovšem neví jak na to, což Stejskal dokáže dobře beze slov vyjádřit, když chce několikrát Hedu pohladit či obejmout, ale nakonec se fyzického kontaktu radši zdrží, protože si není jistý, jak by na něj manželka reagovala.

Paní Elvstedovou nehraje oproti zvyklostem Šárka Býčková jako naivní vesničanku, která k Hedě vzhlíží. Její Tea je dost cílevědomá a svou manipulativní láskou až nebezpečná. Doktor Brack je v podání Stanislava Gerstnera dost otevřeným sexuálním loudilem, spíše nechutným než nebezpečným. Eilerta Lövborga pak Jakub Škrdla ztvárňuje jako intelektuála, který umí být zdrženlivý, ale alkohol ho mění v člověka toužícím po uznání, bourá veškeré zábrany a otevírá hluboké rány v jeho duši.

Jihlavská Heda Gablerová je zajímavá inscenace, kterou stojí za to vidět. Nezvykle ostrý kontrast mezi první a druhou půlku je provokující, vnáší do inscenace tajemno. Bohužel ne u všech psychedelických prvků se povedlo jejich sladění s tématem Ibsenovy hry, takže místy působí jen jako solitérní nápady.