Převést na divadelní prkna antickou tragédii není nic snadného, režisérka Hana Burešová už nicméně dokázala cit pro tento žánr Senecovou Faidrou. Nyní se jí podařilo v zajímavou podívanou převést i Sofoklovu Élektru.

Očekávatelná deklamace složitě strukturovaného starověkého textu se nekoná. Režisérka připravila společně s filoložkou Alenou Sarkissian nový překlad, jež zní moderně a dokáže plně udržet divákovu pozornost.

Scéna Martina Černého je velmi jednoduchá - nejvýraznějším prvkem je brána do paláce, ve skutečnosti však staré, orezlé železné dveře. Před palácem, kde hořekuje Élektra, plápolají svíčky, snad jako přípomínka dávné smrti krále Agamemnóna. Podél jeviště se nachází rozličné hudební nástroje, pomocí nichž je dosaženo zajímavého zvukového designu inscenace.

Co může být na pradávném mýtickém příběhu dnes aktuální? V Dlouhé vidí Élektru jako silnou ženu, která odmítá připustit, aby spravedlnost nedošla svého naplnění. Smysl jejího života je v revoltě proti mocným tohoto světa, kteří musí pykat za své hříchy. Élektra je nebezpečnou ženou, vraždí tu slovem, ne činem, divákovi může být dost vzdálená. Naštěstí Eva Hacurová z ní dělá pochopitelnou postavu - herečka zvládá s přehledem nevyhnutelný patos i okamžiky zcivilnění.

Nesmírně zajímavou protihráčkou je jí Klytaiméstra Petry Špalkové. V inscenaci má herečka pouze krátký výstup, v němž si ovšem dokáže jeviště "přivlastnit" a vytvořit opravdu životnou figuru s dráždivě dvojlomným charakterem. Její Klytaiméstra je suverénní, využívá svou moc, kterou získala vraždou manžela, dokáže ale prodat i logické ospravedlnění svého skutku, kterým je královo obětování vlastní dcery Ifigenie.

Další velkou ženskou postavou této tragédie je Chrysothemis v podání Marie Poulové, která reprezentuje oportunní stanovisko hlásající, že s mocnými je potřeba být zadobře. Obětovat vlastní život spřádání pomsty považuje za nesmyslné.

Mužské postavy tu hrají druhé housle - snad s výjimkou Orestea (Pavel Neškudla), který je nástrojem pomsty. Po vraždě Klytaiméstry i nadutého Aigistha (Jan Meduna) však nepřichází vysvobození či radost. Orestés s Élektrou stojí mlčky před palácem, chtějí se jeden druhého dotknout, ale nejsou toho schopni. Nabízí se úvaha, zda lze spravedlnosti docílit vraždou a jestli zlo neplodí jen další zlo. Zastaví se někdy ta spirála násilí?