Král Lear bývá často označován za Shakespearovu největší tragédii. Na druhou stranu má tato hra pověst obtížně inscenovatelného díla. Říká se, že je pro jeviště příliš „veliká" a že inscenační ztvárnění nutně musí toto dílo významově okleštit.

Řekl bych, že na tom bude něco pravdy, protože jsem zatím na českých jevištích neviděl skutečně strhující provedení Krále Leara. Stanislav Moša pojal Shakespearovu tragédii jako rozmáchlou fresku, na ploše více než tří hodin se snaží přenést na divadelní prkna velké množství témat. Výsledkem je zdařilé převyprávění learovské legendy, které ale k tématu nic moc nového nepřináší. Možná by pomohlo přesnější dramaturgické zacílení, které by některé dějové roviny zvýraznilo, aby více vynikly záměry tvůrců.

Scéna Christopha Weyerse je monumentální, ale není zas tak moc využívaná. V klíčových scénách Learova šílenství či Glostrova „skoku" z útesu je dokonce jeviště prázdné, aby diváka nic nerozptylovalo od koncentrace na herecké výkony. Kostýmy, jejichž autorkou je Andrea Kučerová, v sobě kombinují středověké náznaky s každodenním oblečením této doby, takže i král Lear nosí džíny. Toto pojetí kostýmů mi nepřišlo nijak rušivé, zároveň ale nemá příliš oporu v inscenačním výkladu dramatu, který je spíše pietní než moderní. Velmi dobrým nápadem byl živý hudební doprovod, který zdařile dotvářel tíživou atmosféru a hudební vsuvky byly i přímo zakomponovány do děje.

Stejně jako Benátský kupec je i Král Lear uváděn na Hudební scéně. Je to pochopitelné, inscenace láká především na Bolka Polívku v titulní roli a od listopadové premiéry je neustále vyprodaná. Za tohle zaslouží pochvalu marketing Městského divadla Brno – kterému divadlu se podaří pravidelně vyprodávat veliký sál s obtížně uchopitelnou, pochmurnou hrou trvající bezmála tři a půl hodiny? Daní za to jsou mikroporty, které v činohře trochu snižují zážitek z hereckých výkonů.

Král Lear je po Shylockovi další velkou shakespearovskou rolí pro Boleslava Polívku. Svým hereckým projevem nepřekvapí, diváci si svoji hvězdu opravdu užijí. Nicméně bych řekl, že role Shylocka seděla Polívkovi o poznání více. Mohl v ní naplno rozehrát své tragikomické furiantství a ze židovského obchodníka udělal skutečně plnokrevnou figuru. Bohužel u Leara si mu příliš nepodařilo vystihnout proměnu ve starcově chování. V prvním dějství, kdy Lear vyžene svou dceru Cordelii, nepůsobí dojmem nelítostného tyrana, ale spíš trochu domýšlivého člověka, který není zvyklý, aby mu někdo odmlouval. I poté, co ho zrádné dcery připraví o veškerou moc, je Lear zpupný, ačkoliv šílí bolestí. Ve scénách šílenství ovšem nedochází k výraznější proměně Polívkova výrazu, královo jednání dává čím dál menší smysl, nakonec ho k rozumu přivede až smrt jeho nejmladší dcery. Je možné, že bylo záměrem režiséra Moši vyložit postavu Leara nikoliv jako člověka, který viditelně zešílel, ale pouze jako postavu, které svět kolem ní přestal dávat smysl, nedokáže s ním komunikovat a ostatním se jeví jako blázen...

Z ostatních herců potěší Michal Isteník, který se objevuje v roli Šaška a potvrzuje tím své nadání pro groteskní postavy, jeho promluvy se svým vyzněním asi nejvíce přibližují současnosti. Postavu Glostrova syna Edgara pak skvěle zvládl Lukáš Janota, nezapomenutelné je především jeho ztvárnění polonahého Toma neboli Edgarova šíleného alter ega.

I když brněnská inscenace není dokonalá, temný příběh podává divákovi srozumitelným způsobem, ale zachovává i nejednoznačnost Shakespearovy velké tragédie. Dosud nejzajímavějším zpracováním learovské legendy však pro mě zůstává inscenace v ABC s Janem Vlasákem v hlavní roli.