Drama Tankreda Dorsta je vystavěno na půdorysu neobvyklého vztahu. Sebevědomý a bohatý Fernando Krapp si vezme mladou Julii. Ta je nejprve rozhořčena, že ji otec prodal jako housku na krámě, aby splatil své dluhy. Později se ale do nepřístupného Krappa skutečně zamiluje, ten jí ale její city nijak neopětuje. Julie si tak začne románek s povahově spřízněným Hrabětem. Milostný trojúhelník ji ovšem nakonec přivede až do psychiatrické léčebny.

Na první pohled může synopse Dorstova příběhu znít jako román z červené knihovny, ale dramatik do něj dokázal dostat řadu znepokojivých otázek. Milostný vztah je tu zkoumán z více úhlů, přičemž je divák po celou dobu znejišťován, kde je vlastně pravda. Co se skutečně stalo a co se událo jen v představivosti postav? Pravda je tu křehká a relativní.

Důležité je také téma manipulace, která je tu úzce spojena s láskou. Krapp využívá citů, peněz, ale i svého charismatu k tomu, aby s lidmi okolo sebe manipuloval, jak mu to vyhovuje. Ve vztahu Krappa a Julie je od počátku něco patologického, přesto je nakonec doveden k morbidně happyendové pointě.

Na jednoduché, ale účinné scéně Jozefa Hugo Čačka dobře vyniknou herecké výkony. Jan Sklenář si jako Fernando Krapp vystačí s úspornými hereckými prostředky, aby znamenitě vykreslil chladnou povahu bohatého muže, který i v těch nejemocionálnějších chvílích zachovává tvář pokerového hráče a o citech dokáže mluvit s věcností a chladem. Někdy jeho strohé promluvy zavání až absurdním humorem, jindy z nich cítíme nebezpečí.

Sára Venclovská dokázala přesně ztvárnit milující ženu, která se zmítá mezi citem a rozumem, jenž jí říká, že svou láskou ke Krappovi jen plýtvá svými city na někoho, kdo ji jen těžko bude vracet stejnou mincí. Ústřední dvojici dobře doplňuje Jakub Tvrdík v roli zbabělého Hraběte.

Režisér Jan Holec není přehnaně popisný, charaktery postav vyostřil až na hranu grotesknosti, přesto bez výraznější exprese. V mnohém mi jeho přístup k látce připomínal starší režie Daniela Špinara (jako třeba Morgianu v Hradci nebo Marii Antoinettu a Miláčka na Kladně).

V Besedě vznikl podařený kus, který má svižné tempo a potěší hlavně dobře budovanými situacemi a hereckými výkony.