Ve filmovém světě jsou pokračování úspěšných titulů zcela běžnou věcí. Dokonce se v poslední době zdá, že je víc druhých dílů, remaků či sequelů než úplných novinek. Udělat pokračování úspěšné divadelní hry nebývá zrovna obvyklé. Umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek ovšem nemá problém pouštět se do neprozkoumaných končin divadelního provozu, a tak se diváci v Hradci Králové mohou bavit jeho nejnovější komedií Velká mořská víla, která je pokračováním Jedlíků čokolády, kteří měli v Klicperáklu premiéru před třemi roky.

Osud tří sester Heleny, Rózy a Valerie sledujeme s odstupem deseti let. Leccos se za tu dobu změnilo. Třeba morbidně obézní Róza (Pavla Tomicová) zhubla a touží po miminku se svým stále stejně švihlým partnerem Ludvíkem (Jiří Zapletal). Helena (Isabela Smečková Bencová) a Jan (Jan Vápeník) prochází krizí – už se vzájemně nepřitahují, bojí se svých bizarně intelektuálních dětí a nevědí, jak z toho všeho ven. Není proto divu, že se Helena zamiluje do „prince“, kterého představuje atraktivní doktor Adam (Jan Sklenář), s nímž se seznámí v černé sluji, kterou provozuje její sestra Róza. Nejmladší sestra Valérie (Pavlína Štorková) je stále stejně mimo, jen se tentokrát navíc promění také v mořskou pannu...

Drábek opět zručně kombinuje crazy komedii s vážnými momenty, které divákům připomenou leccos z jejich vlastního života. Nechybí ani fantaskní motivy, díky kterým získává hra místy až surrealistické vyznění. Oproti Jedlíkům čokolády ovšem výrazně ubylo komediálních scén a naopak přibylo těch posmutnělých, zachycujících životní marnost hrdinů.

Díky zjevnému uklidnění rytmu je inscenace soudržnější a nerozpadá se tolik do jednotlivých scén. Jenže David Drábek nezapře, že je hlavně komediální autor, a tak to nejlepší na jeho hrách jsou situační gagy a nesmírně vtipné hlášky (namátkou: „Jsem zahleněná do sebe.“, „Vypadá jako Marcello Mastroianni. – Krásná holčička.“ a další). Naštěstí se v posledních hrách už dokázal zbavit ostentativně moralizujících monologů, kterými trpěly jeho předchozí kusy. Přesto mi přijde, že v okamžiku, kdy hra zvážní, dostává se často za hranici kýče a odkapává z ní pro mě těžko snesitelný sentiment. Ale možná za to může jen můj cynismus, protože hradečtí diváci se evidentně dojímají rádi a Drábkovu hru pravidelně oceňují dlouhotrvajícím potleskem vestoje.

Co se týče herců, tak největší komediální potenciál má dvojice Tomicová – Zapletal, jakkoliv některé scény, ve kterých se vyskytují, se svou vyhrocenou komikou vymykají zbytku a působí trochu jako z jiného kusu. Jenže i když se zde opět tlačí na pilu, víc než je zdrávo, Drábek prostě dokáže diváky rozesmát až k pláči. Za jednu z nejvtipnějších scén ve Velké mořské víle tak považuji okamžik, kdy „únosci“ Ludvík s Janem zpívají Adamovi píseň Mýdlový princ.

Isabela Smečková Bencová a Jan Vápeník jsou civilnější, právě okolo jejich vztahu se točí většina dějových peripetií. Pavlína Štorková je v roli Valérie opět dokonalým mimoněm, zároveň však dokonale křehká a subtilní.

Velká mořská víla je zkrátka představení, které pobaví a zaujme. Stále ale mám pocit, že Drábkovi více vychází jeho variace na známé příběhy (Figarova svatba, Richard III. Či Romeo a Julie), dokáže tam totiž lépe ukočírovat všechny své nápady.