Na Sonety, které v Divadle v Dlouhé připravilo režijní duo SKUTR jsem byl dost zvědavý. Bohužel musím říct, že už se mi dlouho nestalo, abych se s nějakou režijní koncepcí minul tak velkým obloukem.

Vizuálně je to opět podmanivá podívaná. Scénograf Jakub Kopecký umístil inscenaci do ošuntělých prostor hotelové haly, snovou atmosféru doplňuje svícení i hudba. Průvodkyní inscenací je dáma v černém (Marie Turková), která si čte Shakespearovy Sonety, jež se před ní zhmotňují a ožívají.

Samotné Sonety pojali tvůrci jako tři milostné trojúhelníky, které vždy tvoří dva muži a jedna žena. Aby bylo jasné, že láska, nenávist, zrada a další tematizované pocity prochází napříč časem i společenskými strukturami, jsou trojice pojaty v odlišné duchu - jedna pochází z alžbětinské doby, druhou tvoří představitelé vyšší třídy ze začátku minulého století, poslední pak ošuntělí bezdomovci.

Režiséři přinášejí do hry spoustu nápadů a symbolů, které ale mnohdy velmi upozaďují text. U nedramatických předloh očekávám, že mi divadelní ztvárnění přinese neočekávaný pohled, zajímavě dílo vyloží. Pravda neočekávaný pohled na Sonety SKUTR sice přináší, ale Shakespearova poezie je jím zastíněna natolik, že se místy zdá, jakoby tvůrcům až překážela.

Jedná se ovšem o inscenaci, která je racionálně zcela neuchopitelná, zážitek z představení je tudíž těžko přenositelný. Záleží na konkrétním divákovi, zda bude emocionálně zasažen. U mě k tomuto zásahu ani v nejmenším nedošlo, čímž ovšem nikoho neodrazuji od návštěvy tohoto představení. Po řemeslné stránce je to poctivá inscenace, také herci dobře zvládají nelehké expresivně laděné pojetí postav.

Jen mám takový dojem, že jsme něco podobného od SKUTRů už párkrát viděli...