Komedie Dotkni se vesmíru a pokračuj se odehrává ve vědeckém ústavu a je znát, že autor hry René Levínský toto prostředí zná jako své boty. Dialogy proto možná místy mohou působit absurdně, ale realitu zvláštního světa vědců odráží naprosto věrně, i když samozřejmě s mírnou nadsázkou.

Ačkoliv inscenace Hany Burešové se po většinu času tváří jako běžná konverzační komedie z neobvyklého prostředí, ambice má mnohem vyšší. Převratný vědecký objev zde není jen zdrojem humoru, ale nutí k zamyšlení, kde leží etické hranice vědeckého výzkumu.

Burešová vedla herce jen k drobné nadsázce, jinak modelují své role tak, že by člověka nepřekvapilo, kdyby je na nějaké fakultě nebo ústavu opravdu potkal. Pocit, že se tahle hra dotýká divákova mikrosvěta, dodává i zasazení do brněnských reálií.

Hlavní roli úspěšného vědce Bohumila Plánovského hraje Petr Štěpán. Zpočátku je to nenápadný, kamarádský člověk, který zanedbává manželku (hraje ji Alena Antalová). Cesta vzhůru ale zatemňuje jeho úsudek, což se projeví v silné scéně přímého televizního přenosu, ve kterém vyzve lidstvo, aby manipulovalo se svým genomem. Během plamenné řeči začíná projev Plánovského postupně nabývat obrysy veřejných vystoupení Adolfa Hitlera. Není to však laciná karikatura, ale logický vyústění jeho snahy stvořit nového, lepšího člověka.

Hybatelem děje se stává také Igor Ondříček v mefistovské roli matematika Adama Šmída, který Bohumila k nebezpečným pokusům ponoukne. Nebezpečí této zdánlivě sympatické postavy značí už její ďábelsky rudý kostým.

Obecně lze říci, že hercům Městského divadla Brno se pod taktovkou Hany Burešové daří a vytváří rozmanité figurky, které přesně zapadají do tohoto vědeckého orloje. Ze všech bych vyzdvihl především Svetlanu Janotovou v úloze úspěšné doktorandky, které však schází sebevědomí, zato se snad jako jediná neuchyluje k bezskrupulóznímu prosazování vlastních zájmů a souhlasí tak i s požadavkem, aby donosila geneticky upravené embryo Bohumilovy ženy. Za zmínku stojí také Aleš Slanina, který propůjčil entomologovi Jonášovi lehce autistické rysy.

Slabinou inscenace (ale především textu) je poslední dějství, kterému schází rytmus, a otevřený konec, kvůli němuž předchozí apelativnější obrazy vyzní do ztracena. Přesto se v Brně podařilo vytvořit svébytnou komedii, která možná nebude sedět úplně každému, skrývá ale kromě zábavy i docela podstatné náměty k přemýšlení.