Po Medě Mládkové se na Letní scéně Kampa vrhli na další osobnost spjatou s tímto koutem Prahy. Jan Werich se už během svého života stal svým způsobem institucí, a tak bylo zajímavé sledovat, jak na něj tvůrci nahlédnou.

Autorka scénáře Daniela Sodomová se inspirovala tvorbou Osvobozeného divadla, a tak Werichův životopis vypadá tak trochu jako pásmo forbín z tvorby V+W. V první části jsou předvedena léta předválečná, končí se emigrací Voskovce, Wericha a Ježka do USA. Po přestávce atmosféra ztěžkne a divák sleduje tu méně radostnou část Werichova života určovanou odloučením od nejlepšího kamaráda, zhoršujícím se zdravím i rodinnými tragédiemi.

Režisérka Adéla Laštovková Stodolová klade (jak je u ni zvykem) velký důraz na pohyb a právě roztančené scény (ve kterých je využita nepočetná, ale o to zajímavější company) vyznívají nejlépe. Postava Wericha je v inscenaci rozdvojena - mladého Jana ztvárňuje Vojtěch Kotek, staršího pak Jan Vápeník (typově velmi dobře vybraný). Jejich vzájemné dialogy bohužel patří k těm slabším částem představení, zvlášť v úvodu poněkud retardují tempo a celkově jsou zbytečně mudrlantské. Mnohem silněji než dialogy tak působí třeba scéna okupace Československa nacistickým Německem, kde hrají prim zvuky a svícení.

Diváci se dočkají i několika moderně upravených písní Osvobozeného divadla, se kterými si herci poradili velmi dobře, klidně těch songů mohlo být i víc. Z herců asi nejvíce zaujme Matouš Ruml a jeho citlivé ztvárnění Jaroslava Ježka.

Oproti Medě je inscenace Werich méně patetická a více si všímá kontroverznějších stránek života legendárního herce a komika. Není to jen oživlé encyklopedické heslo, ale promyšlená inscenace, která mapuje životní osudy Jana Wericha s hravostí. Nicméně třeba Korespondence V+W z Divadla Na zábradlí se dostává více pod povrch a nabízí tak zajímavější charakteristiku zakladatelů Osvobozeného divadla.