Divadlo Komedie pod vedením Evy Bergerové chce jít cestou systematického uvádění polských divadelních her a Naše třída je pro tyto účely vhodnou volbou. Słobodzianek sice zkoumá kořeny antisemitismu ve vlastním národě, ale hra obsahuje otázky, které pálí celou Evropu. Kde se v lidech bere zlo? Jak je možné, že dokáží být nevýslovně krutí i ke svým kamarádům ze školních lavic? Je znepokojivé, že krutost, s jakou se setkáváme ve hře Naše třída, máme nejspíš v sobě skoro všichni, jen jsme nebyli vystaveni tomu spouštěcímu mechanismu, který by uvolnil stavidla a nechal vyniknout temnou stránku osobnosti každého z nás. Téma má tedy univerzální platnost, i když je místy zřejmé, že k dokonalému porozumění chybí českému divákovi vhled do polské historie. Díváme se tak vlastně na hanbu někoho jiného, text je pro našince mnohem méně provokativní, než jak se jeví v katolickém Polsku, kde je místní antisemitismus za druhé světové války stále hodně bolavým místem.

Słobodzianek dokázal ve své hře sugestivně zpracovat skoro celé jedno století polské historie na malém vzorku obyvatelstva, jaký tvoří jedna školní třída, ve které se společně sešli Poláci i Židé. Hra je rozčleněna do 14 kapitol, které pokrývají časový výsek zhruba od roku 1930 do přelomu tisíciletí, nejvíce se autor celkem logicky soustředí především na období druhé světové války. Naše třída nemá klasickou dialogickou strukturu, postavy poháněji děj kupředu tím, že sdělují i co zrovna dělají a případně také, jak se cítí. Suchý popis mnohdy tvoří zdařilou protiváhu hrůzám, které jsou líčeny.

Scéna je strohá, režisér Jan Novotný si vystačil s minimem rekvizit, zato hojně využívá náladotvorné svícení a dobovou hudbu. Inscenace je dost naturalistická, spíše však ve slovech než v jevištní akci. Divák se dočká otevřeného líčení takových zvěrstev, jako je hromadné upálení Židů ve stodole nebo znásilnění židovské dívky jejími bývalými spolužáky.

Herecky se jedná o vyrovnanou inscenaci, ve které nikdo příliš nevyčnívá, ale všichni si dokáží vyhmátnout svůj příběh a stát se v některém okamžiku středobodem veškerého dění. Nejpůsobivější jsou Jaromír Nosek jako univerzální udavač Zygmunt, Michal Slaný v roli pokryteckého kněze Henieka, Eva Vrbková coby konvertující Rachelka, která ani v manželství a nové víře nenachází štěstí, nebo Filip Kaňkovský, který s gustem vystřihl oplzlého Rysieka.

Podařený text se povedlo převést do režijně i herecky velmi slušné inscenace. Asi nejobtížnějším místem je poslední obraz, ve kterém jsou dovyprávěny osudy všech postav až do jejich smrti. V této pasáži inscenace trochu zápasí se statičností, je škoda, že režisér nepřišel s nějakým inscenačním nápadem, který by dlouhé promluvy postav aspoň částečně oživil. Pokud by ale nový soubor Divadla Komedie pokračoval tímto způsobem, stal by se jistě plnohodnotným nástupcem Pařízkovy a Jařabovy éry.